Když vše dávalo svůj krvavý smysl

Není časté, aby se mezi nejoslavovanější seriály dostal žánr fantasy. Sága Hra o trůny z produkce HBO ostatně připomíná spíš kroniku z fiktivního drsného středověku či alternativní historii Evropy než klasický příběh s nadpřirozenými bytostmi. Rozvětvený děj nejde ve zkratce zachytit jinak než názvem série. Příběh plný intrik, násilí a vulgarit popisuje boj o trůn Sedmi království, který se rozhořel po smrti panovníka.

Sami autoři mluví s odkazem na slavný seriál o „Sopránových ve Středozemi“ – tedy o každodenním životě mafiánské rodiny v kulisách bájného tolkienovského světa. Trůny jsou adaptací knižní série George R. R. Martina, jenž se inspiroval válkou růží. Je úspěšným autorem sci-fi a fantasy, ale až řada Píseň ledu a ohně ho vynesla mezi bestselleristy (zatím je k mání pět knih ze sedmi). Martin se podílí i na adaptaci televizní série, která mu již zajistila přezdívku „americký Tolkien“ a postup do stovky nejvlivnějších lidí podle časopisu TIME.

První desetidílná řada zpracovávající úvodní knihu se vysílala loni, druhá je právě za půlkou. Zejména za mořem vzbudila Hra o trůny mánii. Skoro jednohlasně ji chválí nejprestižnější média a fanoušci ji vynesli do první desítky nejlepších seriálů všech dob, kde jinak dominují současná dramata. 

Večerníčky pro chlapy

Shoda panuje i v tom, že největším lákadlem je množství nejednoznačných postav, jejich dialogy a způsob, jak je sága plná nečekaných zvratů vyprávěna. Předloha střídá pohledy na aktéry a seriál tuto formu zachovává. Nejčastěji sledujeme, jak uzavírají spojenectví a bez uzardění je následně zrazují; konspirace prokládají souboje, velmi názorné zabíjení a velmi otevřený sex. Uvěřitelnosti a lákavosti výsledného mixu napomáhá obsazení (kombinace velkých jmen s neznámými talenty) a pro HBO typická „filmová“ výpravnost. Bitvy sice kvůli omezenému rozpočtu chybějí, ale fanoušek si díky vtahující slupce ani nevšimne, že de facto sleduje drsné konverzační drama.

Je samozřejmě otázkou, jak dlouho si seriál bez jednotící příběhové linie udrží diváckou pozornost. Každopádně zatím věrně odráží stav televizního průmyslu i nálady publika. Hra o trůny prokázala zrovnoprávnění obrazovky s hollywoodskými trháky, co se týče řemeslné kvality i toho, jak zaháčkovat víc cílových skupin.

Poslední ze tří dílů Pána prstenů byl natočen v roce 2003 a Hra o trůny tak vděčí za úspěch rostoucímu hladu po další „dospělé“ fantasy. A nejde jen o potěšení z napínavého příběhu v jiném světě. Čím dál víc lidí chce v nepřehledné době zakusit roli hrdiny a přenést se do časů, kdy vše dávalo jasný, jakkoli krvavý smysl, fyzická síla hrála mnohem větší roli a namlouvání mělo jiné parametry. V této rovině politicky nekorektní a „necivilizované“ zábavy Hra o trůny připomíná i série Řím či Spartakus. Seriály nabité historickými detaily podávaly obraz zkažené doby tak atraktivně, až někdy vypadaly jako kombinace večerníčku pro chlapy a soft porna. Přitom Hra o trůny nabízí i silný motiv emancipace (hybatelkami jsou tu ženy) a má mnoho fanynek.

https://www.youtube.com/watch?v=oLBw25WCq3s

Podobně jako Tolkien i Martin odmítá, že popisuje dnešek: namísto toho prý zkoumá věčnou otázku, co znamená být dobrý vůdce. Nicméně kouzlo temného a rozdrobeného seriálu spočívá i v tom, že pro část fanoušků vystihuje ducha doby stejně jasně, jako se to daří dalším žánrovým dílům, jež mají v genech mýty. „Je to o nás,“ zní nejčastější ohlas po vychvalování rozporuplných postav. Mocní jen bojují o vliv, politika splývá s mocí a penězi, kladné postavy jsou v defenzivě. Obavy krizových časů mohou symbolizovat i další motivy: blížící se několikaletá zima, tajemné bytosti hrozící vpádem a hordy divochů za mořem. Paralelu s dneškem vyvolává také absence magie: nadpřirozené síly jsou spíš obrazem lidských démonů a nástrojem moci než hybateli děje. S obrazem současnosti se ale paradoxně pojí největší námitka kritické menšiny: seriál, v němž se rozpad světa mění v dokonalou podívanou, je spíš dokladem současného úpadku než svědectvím o něm.

Bylo by ovšem nepochopením očekávat od televizní zábavy psychologickou sondu, Shakespeara či Marketu Lazarovou. I pro ikonu seriálu, postavu rozkošně dekadentního trpasličího manipulátora, platí, že nejednoznačné postavy se nepouštějí do hlubokých analýz a sebezpytů. Jen dělají neočekávané a vzrušující činy. A to je také případ HBO.