Vědomí konce

Julian Barnes má v českém literárním světě pevné místo, vstoupil na zdejší scénu už v roce 1994, kdy vyšel jeho román-esej Historie světa v 10 a ½ kapitolách. Jeho tvorba osciluje mezi promyšlenými příběhy v prozaické formě a eseji, v nichž Barnes nemíří nikam níž než do evropské (často literární) historie, ale i kulturně-náboženského kontextu obecně, a používá k tomu klasické opory velkých epických žánrů – lásku a smrt. Každé jeho další dílo čteme s napětím, v jaké podobě se ke svým ústředním tématům vrátí a jaký jim dá rámec: obecně lidský, či soukromý. A právě soukromým konceptem dějin, jejich objektivností a okamžikem, v němž se začneme ohlížet za – možná zmarnělým – životem, se zabývá ve svém posledním díle, novele Vědomí konce, za niž získal Bookerovu cenu.

Mýlí se i očití svědkové

Barnes s radostí těží z toho nejlepšího dědictví postmoderny: intertextuální navazování, soustavná, přímá komunikace se čtenářem, žánrové míšení, abychom zmínili nejvýraznější rysy jeho tvorby. Jako zdatný postmodernista dokáže balancovat na hranici kýče a umění tak, že nás pokaždé znovu přesvědčuje o své umělecké pravdě. I díky tomu získává velký ohlas mezi kritiky i čtenáři. Navíc konstruuje takového hrdinu, jehož musíme vnímat přinejmenším ambivalentně – je samá chyba (tak jako my) a musí procházet věčnými zkouškami.

V případě Vědomí konce je jím důchodce Anthony Webster – nejprůměrnější možný muž, který zdůrazňuje svoji obyčejnost, doslova zálibu v nekonfliktním životě. Barnes ho však postupnou relativizací promění v jasného viníka, aniž by nad ním ale vynesl jakýkoli objektivizující soud. V první části prózy Anthony vzpomíná na léta svého dospívání, formativní okamžiky v životě člověka, a představuje nám skupinu svých nejbližších přátel. Čtveřice středoškoláků filozofuje o dějinách, ale nejvíc ze všeho se těší na budoucnost. Tu si všichni – kromě mimořádně inteligentního Adriana – představují jako ztělesnění nejkrásnějších představ doposud prožitých jen při četbě světových velikánů.

Barnes s pobaveným úsměvem popisuje období zrání jako moment největší projekce sebe samého do románového hrdiny, čímž nabízí pomocnou ruku k interpretaci svého díla, a zároveň se nám jedním dechem vysmívá. Ostatně kontrast literatury a života se u něj vrací opakovaně, přičemž hranice mezi oběma světy autor zavírá a otevírá zcela libovolně. Naznačuje, že skutečný život s písemnictvím nemá mnoho společného („V románu by se Adrian dozajista nespokojil s tím, jak mu to druzí předkládají.“) – a současně dává najevo, že i jeho (rozuměj Barnesovo) setkání s námi se děje prostřednictvím umění. My všichni se tedy společně ocitáme na hony vzdáleni realitě, kterou pečlivě konstruuje.

Adrian časem začne chodit s Anthonyho někdejší dívkou Veronikou. Na vztah s ní Anthony vzpomíná též, na jeden víkend u jejích rodičů, který líčí jako banální, epizodní historku svého života, a na okolnosti jejich rozchodu. Z paměti vystupují detaily zdánlivě bezvýznamné, teprve jejich postupným uvedením do souvislostí a zakotvením Barnes ukazuje nespolehlivost a selektivnost lidských vzpomínek. Nutnost aktivizovat minulost se totiž projeví až v druhé, mnohem méně idealizující části života. Anthony, smířený s minulostí a vyrovnaný s tím zbytkem času, který ho čeká a v němž nic neočekává, obdrží bizarní zprávu o dědickém řízení, díky němuž se stává majitelem pěti set liber a dvou písemností. Jednou z nich je dopis, druhou pak deník přítele Adriana, který už je v té době čtyřicet let po smrti. Oba dokumenty představují právě vodítko k minulosti, kterou v tomto případě zastupuje Veronika. Postava přicházející z minulosti představuje Anthonyho kontrast: záhadná „majitelka“ pravdy rozrušující poklidného důchodce v jeho předsmrtném pohodlí. Neustále trousí stopy, jež si Anthony (a s ním často i čtenář) až dojemně špatně vykládá. Různé figury znamenají protikladný přístup k téže historii, kterou otevírá Adrianova někdejší sebevražda. Odcházející mladík za sebou navíc zanechává otázky, na něž neodpoví ani jeho osobní zápisky, nejen proto, že už zřejmě neexistují, ale i proto, co píše Barnes dříve – mýlí se i očití svědkové.

Jsme trapný střed

Autor osciluje mezi „vcítěním“ a chladným odstupem od svých postav, což je pro něj víc než typické. Anthonyho nám představuje z tolika úhlů a v tolika realitách, že váháme, zda s ním soucítit, anebo ho zatratit. Nejistota pramení i z toho, že tenhle nevýrazný chlapík s mnoha dobrými vlastnostmi a zálibami se po čase začne jevit jako zkušený lhář. Jenže komu lže a proč? A není obětí svých bludů nejvíc ze všeho on sám?

Barnes „vykoupe“ Anthonyho v jeho minulosti naprosto nelítostně, dokonce o to víc, oč bezrozporněji se jeho hrdina snaží jevit. Jako by autor vstupoval do pomyslného boje se svým protagonistou. Anthonyho cesta zpět do minulosti má mnoho motivací a čtenář si ji může vykládat značně libovolně – což mu Barnes velkoryse umožňuje. Je to snaha zažít ještě něco dobrodružného v čase, který se uzavírá? Je to pokus najít okamžik, kdy jsme přestali věřit ve velkolepost lidského života? Anebo je to tendence podívat se na svůj osud konečně bez přetvářky?

Na nejzákladnější rovině lze Adrianův předčasný konec číst jako přímý protiklad Anthonyho až vegetativního přežívání, v čemž můžeme hledat věčný konflikt mezi romantizujícím pohledem na smrt a deziluzivním náhledem na život. Vzrušující může být i čtení života jako detektivní historie, v níž je pachatel vlastně obětí. Zároveň nám Barnes předkládá příběh o tom, jak je sice paměť nedokonalá, ale své stopy pod koberec dokáže nejúčinněji ze všech zametat právě její nositel sám. Z hlediska širšího chápání Barnesova stále „esejizujícího“ pohledu na minulost a její výklad navíc musí čtenáře napadnout, nakolik se schopnost sebeobelhávání promítá nejen do dějin soukromých selhání, ale i velkých historických milníků. Barnes tak svůj příběh povyšuje na mnohem napínavější tázání po možnosti nalézt pravdu vůbec.

I když to možná není přesně tak: nic takového totiž zřejmě ani neexistuje. Náš život je sérii omylů, špatných předpokladů, nepravdivých očekávání. Chtěli bychom být vítězi, ale nejsme ani poražení, jsme trapný střed kdesi mezi tím. V tomto ohledu je Vědomí konce novelou soukromého selhání tváří v tvář pravdě, zároveň však také studiem toho, jak člověk někdy musí (?) sám sebe obelhat, aby mohl žít dál. Pokud se ostrým prozaickým nožem řízne do idealizujícího povrchu života, který tu Anthony – a my s ním – trapně vede, vytryskne krev pravdy. A o tom si v časech relativních hodnot čteme rádi – a ve všech podobách.

Autorka je režisérka a literární kritička.

Julian Barnes: Vědomí konce

Přeložil Petr Fantys, Odeon, 160 stran