Kinžál

Literatura není pouze peloton těch nej-úspěšnějších autorů, kteří se snaží udržet si místo na výsluní vražedným tempem vydávání novinek. Tvoří ji také celá řada méně nápadných jmen, jež se neváhají na několik sezon odmlčet. K takovým patří i Jiří Kamen (1951), mimo jiné kulturní publicista a rozhlasový redaktor, který je literárně činný od osmdesátých let, kdy napsal dvě básnické sbírky. Při psaní se nespoléhá pouze na svůj fikční elán, ale pracuje do jisté míry publicisticky – ať už ve svém prvním románu Toulavý kůň (1982) o všestranném bohémovi Emilu A. Longenovi a jeho ženě, novelou Ten druhý jsem já (1995), situovanou do období protektorátu, anebo románem Hugo (2004), v němž zpracoval osudy židovského básníka Huga Sonnenscheina-Sonky. Nyní autor přichází s ,,románem o hledání ztraceného obchodníka s limonádou v africké pouštní válce“ – jak zní podtitul Kinžálu –, který je ve své fikční rovině nejvýbojnějším.

Kniha čítající téměř pět set stran se řadí po bok děl, jež reflektují pohnuté dějiny 20. století skrze rodinnou ságu. Autor navíc toto ,,šílené“ století kombinuje s epizodami kulturněhistorických událostí předchozích století. Jednotlivé kapitoly pak tvoří koláž fabulací historického kontextu Nepomucka a Kolínska, měst rodinných kořenů svérázných postav románu, s jejich osobními historkami pábitelského ražení. Kamen dokáže přesvědčivě nakládat s faktografickou bází své knihy, přičemž ji neváhá s lehkou ironií hyperbolizovat, podobně jako v rovině individuálních dějin často zachází s vojenskou, lékařskou, případně jinou ,,latinou“.

Výsledná hmota textu ale nakonec svévolně nabobtnává. Přirozené vypravěčství se zacykluje, návratnost motivů nemá vnitřní logiku, což s ohledem na rozsah textu chladí čtenářský zápal zmlsaný kuriozitami, bizarnostmi i exotikou. Kdo ze čtenářů je ovšem empatický k repetitivnímu vyprávění a nevidí v něm pouze pohodlné ,,postmoderní“ východisko z pracného promýšlení dějových konsekvencí, může si libovat v autorově obraznosti. Její hlavní stylový příznak se zakládá na prostupování všech pěti smyslů vzešlém z jakéhosi metabolismu paměti, který vzpomínkami na pachy, detaily, zvuky, ale i na v paměti uvízlé věty činí Kamenovo vyprávění důvěryhodně plastickým. Tuto osobitost ovšem nesleduje názorová vyhraněnost, jež by Kinžálu umožnila vystoupit z řady tematicky shodně ukotvených románů – Kamen „velké“ dějiny dvacátého věku nechává proplout s nezúčastněnou blahosklonností a současnost, jež je výchozím bodem vyprávění, zůstává cudně netknutá.

Autorka je učitelka a literární kritička.

Jiří Kamen: Kinžál 
Mladá fronta, 472 stran