Vzhůru na Harvard

Pět hvězd hotelu Boscolo nedaleko pražského Hlavního nádraží dělalo minulý týden kulisu nevídané události: vyslanci Harvardovy univerzity se usadili v tamním salonku, abyvůbec poprvé lovili pro svou školu nové talenty mezi Čechy. Krevetové dortíky a bělostné kožené sedačky tak dodaly prezentaci jedné z nejlepších škol světa kolorit opravdového luxusu. Zatímco ale expertům Harvard Business School stojí za to lákat do svých škamen schopné mozky z řad české mládeže, český stát o rozvoj své elity na vynikajících univerzitách v zámoří zatím příliš nestojí. Zdejším talentům ministerstvo nenabízí žádná stipendia a více než milionové roční školné za oceánem si málokdo může dovolit. Z toho pohledu měl zájezd „harvarďanů“ ještě jedno historické prvenství: shromážděným zájemcům oznámili, že studium na jejich univerzitě je pro ně dostupnější nežli dřív.

 Mramorovým sálem duní tlumený hovor, mladíci v oblecích i navoněné slečny okukují potenciální konkurenci a napjatě očekávají přednášku Jana Pianci z pařížské pobočky Harvardu. Manažer s českými kořeny rozhýbe lakýrky s křiklavě červenými tkaničkami, přesune se k projektoru – to aby jeho prezentaci viděli i ti v poslední řadě zaplněné místnosti – a začíná vykreslovat dobře známé přednosti bostonské univerzity:vrcholné příčky v žebříčcích vzdělávacích institucí, přítomnost nejlepších profesorů světa, nejmodernější technické zázemí a především vysoce inspirativní prostředí, kde se mísí zajímaví lidé ze 150 zemí světa.

Co největší pestrost

Právě snaha udržet na kampusu takovou pestrost národností Piancu do Prahy přivedla. „Na Harvard Business School aktuálně studují jen tři Češi, rádi bychom, aby jich tam bylo více,“ říká měkkou češtinou. „Naši absolventi zpravidla míří do prestižních mezinárodních firem, kde je naprosto nutné, aby pro ně bylo multikulturní prostředí přirozené a aby měli ve světě co nejvíc kontaktů,“ vysvětluje. Hlavním důvodem, proč je Čechů na Harvardu tak málo, jsou prý z jeho zkušenosti obavy, zda si budou moci studium finančně dovolit. „Hlavním smyslem tohoto náboru je proto informovat o možnostech stipendií, půjček, ale i programů dvou pražských konzultantských firem, které svým zaměstnancům studium na Harvardu platí,“ dodává s ležérním úsměvem Pianco.

A jeho slova potvrzuje i letmý exkurz mezi účastníky dnešního setkání. Pětadvacetiletý Martin Zelený se v sále pohybuje s příjemnou sebejistotou. Má už zkušenosti z řady mezinárodních firem a v Česku zatím s hledáním práce neměl problém. „Rád bych to ale zkusil i v zahraničí a titul z Harvardu by mi to značně usnadnil,“ vysvětluje. „Sám bych na to těžko sehnal peníze, tak se tu chci poptat na ta stipendia.“ Dvacetiletý Radim na vysokou teprve nedávno nastoupil, už teď má ale jasno, kam dál. „Na Harvardu učí opravdové kapacity a průměrný plat absolventů hned po škole je 120 tisíc dolarů ročně a to není k zahození,“ říká přátelský mladík. „Je tu několik lidí s titulem z Harvardu, chci se jich zeptat, jak co nejlépe zpracovat přihlášku.“

Ambice mladých ekonomů se však zatím mohou střetnout s českou realitou. „V poslední době tu značně přibylo MBA programů, které jsou sice různé kvality, ale většina českých zaměstnavatelů je od titulu z Harvardu až tak neodlišuje, aspoň co do finančního ohodnocení zaměstnanců rozhodně ne,“ konstatuje absolventka bostonské školy Vladislava Josefiová. Coby čerstvá absolventka prošla v 90. letech několik firem v USA, po návratu do Česka pracovala pro různé banky a dnes vede vlastní poradenskou firmu. „U samostatného podnikání nebo u velkých mezinárodních korporací skončí drtivá většina českých absolventů Harvardu. Menší firmy nebo státní instituce je prostě platově nedocení,“ říká elegantní žena.

Je to zvláštní paradox – zatímco české studenty na Harvardu sponzorují soukromé nadace, od státu nedostanou ani korunu. „Stát v tomto jedná velmi iracionálně,“ komentuje to bývalý senátor a rektor Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška. „V situaci, kdy bojuje s nedostatkem vzdělanostních elit, není lepší cesty, jak je získat než vyslat výborné studenty, ale i vynikající úředníky na prestižní zahraniční univerzity.“ Právě studium na Sorbonně, Oxfordu či Harvardu přitom zvolila jako lék na nedostatek elit řada rozvojových zemí, ale i třeba Polsko nebo Maďarsko. „Podobná stipendia bychom zavedli rádi, se stávajícím rozpočtem jsou ale jen utopií – prostě na ně nemáme, jsme rádi, když zaplatíme chod českých vysokých škol,“ vysvětluje Karolína Gondková z ministerstva školství. „Navíc by byl problém ty lidi namotivovat, aby v USA nezůstali.“

„Maďaři to pochopili už před dvaceti lety a ti lidé se jim vracejí, i proto se třeba Szegedská univerzita nepohybuje v takových hlubinách srovnávacích žebříčků jako české školy,“ dodává Zlatuška. „Státu se to jednoznačně vyplatí.“