Stavění po Skypu

Suchá červená hlína, trnité stromy, sem tam dům s plechovou střechou. Prostě Afrika. „Tady, tady je naše parcela,“ ukazuje architektka Pavlína Macháčková. Sedí přitom v pražském ateliéru a Afrikou se prochází na leteckém snímku v programu Google Earth.

Na „jejich“ parcele, o které je řeč, osobně nikdy nebyla, tak jako ve městě Catabola. Přesto tam teď stojí zemědělské učiliště, které navrhly s kolegyní Klárou Makovcovou. Není to nic zanedbatelného, ale největší stavba v okolí. Je tu dílna a stroje na zpracování rýže nebo ovoce, malý internát, učebny, přístřešky pro posezení v období dešťů. Už půl roku tam dochází mládež z okolí a učí se, jak v téhle končině farmařit.

Google Earth hrál při projektování na protější polokouli dost významnou roli. Další důležitou pomůckou byl Skype, přes který architektky udělovaly instrukce. Školu totiž jeli v rámci rozvojového projektu České zemědělské univerzity stavět lidé, kteří byli sice odborníky na tropické zemědělství, se stavěním však neměli nejmenší zkušenosti. Muselo se tedy hodně improvizovat a všechny problémy se řešily chatováním na Skypu. Už to, že škola v Catabole stojí, je tedy vlastně úspěch. A drobných úspěchů je v tomhle příběhu víc.

Nejsem stavař!!!

Pro začínající architekty není lehké najít zakázky, takže zpravidla zkoušejí leccos. Kamarádky Pavlína Macháčková a Klára Makovcová si po škole založily ateliér MMM architekti a také čekaly na příležitost. Když jim známý ze zemědělské univerzity Hynek Ciboch nabídl, ať navrhnou školu do Angoly, nepřipadalo jim to moc reálné, ale braly to. Bylo ovšem potřeba narýsovat ji za měsíc. A tak architektky dosti spěšně sháněly informace, dívaly se Google Earth a do atlasu světa, kde Catabola leží a jaké je tam počasí, vyptávaly se. „Nevěděly jsme vůbec, jaké jsou tam k dispozici materiály, jak se tam staví,“ vzpomínají dnes. O parcele měly také jen minimum informací. „Tak desetkrát jsme se ptaly, jestli je to rovina,“ smějí se Klára s Pavlínou. Kamarád je ujistil, že je, a až na místě se zjistilo, že vlastně není. Vůbec to byl proces plný překvapení.

O všech takových překvapeních a změnách se dozvídaly právě po Skypu. Záznam těchto rozhovorů mají schovaný a příležitostně z něj předvádějí vybrané útržky jakoscénku. Konverzace má nesporné dramatické kvality, je to přímo smršť zvratů. Parcela vlastně není rovná, ale docela svažitá. Dřevo na místě sice je, ale nedá se použít, protože je z eukalyptu a ten se kroutí. Ocelové profily nejsou dlouhé šest metrů, ale devět. A do toho píší kolegové z Angoly zvolání s řadou vykřičníků: „Nejsem stavař!!!“ nebo „Nemám z toho moc dobrý pocit!!!“.

Z Prahy na takové vykřičníky přicházely rady a pak nové plány, škola se musela přeprojektovat kvůli svahu. „Bylo to trochu o nervy. Ale vlastně každá změna, kterou jsme udělaly, byla nakonec k lepšímu,“ uvažuje Klára Makovcová. I změny, jež přímo na místě provedli stavaři-začátečníci, se jim líbily – třeba když se nedostupné žaluzie nahradily děrovanými cihlami.

Škola s výrazem

Příběh směřuje k happy endu, přes všechny těžkosti se škola dokončila, a to na místní poměry poměrně rychle, během dvou let. Jak vzpomínají účastníci, řada místních lidí, kteří tam pracovali, se i něco přiučila – například práci s betonem anebo jak lze dešťovou vodu ze střech zachytávat do jímek. Škola slouží, podle Hynka Cibocha prý dobře. Mladé architektky navíc měly na kontě první realizaci a hned za ni obdržely cenu Young Architects Award pro začínající architekty – i pro ně je to tedy úspěch.

Škol se ovšem v rámci rozvojové pomoci postaví dost, tahle je zajímavá ještě z jednoho důvodu. Architektura se často prezentuje jako exkluzivita, něco pro časopisy na křídovém papíře. Tady je ale důkaz, že může docela jednoduše posloužit. Právě díky architektonickému koncepčnímu uvažování tady má každá věc svůj účel a význam. Kromě toho nové učiliště i dobře vypadá – kombinuje evropský modernismus s africkou tradicí, v Angole ho předvádějí jako vzorovou stavbu a i v Česku si získalo uznání jako třeba už zmíněnou cenu.

A přitom se stavělo v prostředí, které není vůbec svázané úzkostlivými regulativy jako evropské stavebnictví. A to je další drobný úspěch: je tu důkaz, že architektura může vznikat bez regulací, ze spolupráce, improvizace a intuice. Na to se v našich končinách už skoro zapomnělo.