Ikarův americký sen

Odejít do války je pro americké vojáky stále bezpečnější. Pokud kterýkoli z nich přišel ke zranění za druhé světové války, měl 30procentní pravděpodobnost, že zraněním podlehne. O dvacet let později ve Vietnamu už to bylo jenom 23 procent. Vloni zemřelo na následky svých zranění v Afghánistánu pouze necelých sedm procent vojáků americké armády.

Tento důkaz zlepšující se vojenské i lékařské techniky má ale i svou odvrácenou stránku. V USA narůstá počet hrozivě postižených obětí válečných konfliktů. Veteráni se vracejí do života bez údů, tváří, očí či pohlavních orgánů, zmrzačení do podoby, v níž by v dobách jednodušší medicíny neměli šanci přežít. Anglicky mluvící část světa teď jejich utrpení rozumí mnohem lépe díky desetidílné sérii reportáží válečného zpravodaje Davida Wooda, novináře pracujícího na plný úvazek pro americký internetový server The Huffington Post. Reportér za svou práci právě před pár dny obdržel prestižní Pulitzerovu cenu za domácí zpravodajství.

Pro anglosaský svět je nicméně Woodova výhra událostí, která nemá s obsahem jeho drtivých reportáží nic společného. Britský The Guardian otevřel svoji zprávu o udílení cen větou: „Kdyby před šesti lety někdo tvrdil, že přijde chvíle, kdy Pulitzerovu cenu vyhraje The Huffington Post, zatímco The Washington Post odejde s prázdnou, bralo by ho vážně jen velmi málo lidí.“ Komentáře jiných zavedených médií zněly podobně.

Pulitzerova cena v podstatě určuje standard toho, co je nebo není kvalitní žurnalistika (uděluje se i za literaturu a hudbu). Porota nepatří mezi příznivce novinek, teprve před šesti lety vůbec připustila, že by se mezi nominacemi mohlo ocitnout něco, co původně viselo na internetu. 

The Huffington Post je internetový server, který nikdy neexistoval v jiné než virtuální podobě, byl založen teprve v roce 2005 a obklopuje ho směsice obdivu a hluboké nenávisti. Viceprezident právě zmíněného The Washington Post ho ještě před dvěma lety veřejně označil za „parazita, který požírá novinařinu“.  HuffPost, jak se serveru zkráceně říká, rozhodně k informování veřejnosti přistupuje svérázně a významnou část svého obsahu si „půjčuje“ od tradičních novin, televize a podobně. Woodovy původní reportáže jsou ale nade vši pochybnost skvělé a nejsou na zelenobílých stránkách osamoceny.

Novinařina se dnes pohybuje na hraně: uprostřed technologických změn už pár let marně hledá schůdný model financování. HuffPost byl donedávna se svým bleskurychlým vykrádáním zpráv z jiných zdrojů považován za jednu z příčin potíží zavedených titulů. Teď ale dobré žurnalistiky na jeho stránkách přibývá, o čtenářích, nových rubrikách a mezinárodních mutacích nemluvě. Nekápl náhodou server a jeho charismatická šéfová Arianna Huffingtonová na něco, co by mohlo fungovat?

Liberální epicentrum

HuffPost byl hned od začátku úplně jiný než tradiční média, jejichž základním smyslem je s odstupem analyzovat a prodávat informace. Původní myšlenka se zrodila v hlavě bohatého salonního liberála Kennetha Lerera, který chtěl pomocí internetové kampaně zaútočit na americkou NRA, organizaci lobbující za právo držet palné zbraně. Akce vyšuměla do ztracena, ale po vítězství ­George Bushe ve volbách v roce 2004 vznikla mezi americkými levicovými intelektuály silná potřeba vytvořit na internetu jakési liberální epicentrum, které by dokázalo přitahovat a aktivizovat stoupence americké levice. Konzervativnější část Ameriky totiž již něco podobného měla v podobě dodnes dobře fungujícího serveru Drudge Report. Jedním z klíčových rysů HuffPost tak od začátku byla jeho neskrývaná ideologická zaujatost.  

Lerer pro své tažení našel geniálního hybatele. Spoluzakladatelka a dnešní šéfredaktorka Arianna Huffingtonová je popisována jako živelný přírodní úkaz. Tato nepřehlédnutelná žena se narodila v Řecku pod jménem Arianna Stassinopoulosová, v adolescentním věku přemluvila svou matku, aby opustila otce a přestěhovala se s ní do Británie, kde vystudovala Cambridge a stala se i se svým silným řeckým přízvukem předsedkyní tamního debatního klubu.

Volně přeložená univerzitní přezdívka Šplhalína Penězovodopoulosová i to, že ji britský tisk kdysi označil za „nejrychleji stoupajícího Řeka od dob Ikara“, naznačují, že si uměla cestu na výsluní klestit ostrými lokty. V Británii nejdříve okouzlila kritika Bernarda Levina, potom odešla do New Yorku a fungovala tam v roli, pro niž má angličtina slovo „socialite“, což v češtině znamená něco jako „člověk, který nechybí na žádném večírku společenské smetánky“. Manželství s ropným dědicem a konzervativním politikem ­Michaelem Huffingtonem dále upevnilo její postavení a otevřelo jí dveře do politických debat, byť její vlastní pokus o kandidaturu na post guvernérky Kalifornie skončil fiaskem (a vztah rozvodem).

Osobní detaily jsou důležité, protože podobně živelný styl Arianna Huffingtonovápřenesla do „svého“ serveru. Spočívá v neustálém hledání a shromažďování nových kontaktů, proplétání sítě přátel a známých, prostě komunikaci. Většina profilů ji líčí jako hyperaktivní ženu, která neustále cestuje, diskutuje, přednáší, píše – je ostatně autorkou třinácti knih (zfilmovaná ve+rze jedné z nich šla u nás pod názvem Přežila jsem Picassa). Arianna Huffingtonová se z původně konzervativní komentátorky stala ostře liberální intelektuálkou s feministickým nádechem a zálibou v new age. Dnes matka dvou dospělých dcervyznává alternativní životní styl, jógu a dostatek spánku a své tři mobilní telefony schovává sama před sebou na noc do koupelny.

Schopnost stát ve středu nebývale rozsáhlé sítě kontaktů a známostí je v samých základech úspěchu The Huffington Post. Server je konstruován jako velké komunikační centrum, což ho nejen odlišuje od běžných médií, ale je výhodné také z ekonomického hlediska.

Žádný východ

Impérium Arianny Huffingtonové stojí na několika nohou. Tou první jsou tisíce blogerů, kteří píší zadarmo a mnozí z nich nejsou žádné nuly. Minulý týden na webu HuffPost publikoval třeba Tony Blair, celebritami a známými osobnostmi se stránky jenom hemží. Blogeři přitom nejsou ztraceni někde dole v drobném písmu, jsou rovnocenými tvůrci obsahu a narazíte na ně všude. Dalším důležitým prvkem jsou pak diskuse pod příspěvky, vstupů jsou tu tisíce.

Druhým zdrojem je pak nechvalně proslulá „agregace“, jinými slovy přebírání zpráv a dalšího obsahu z klasických médií. Donedávna byli jedinými skutečně placenými zaměstnanci serveru editoři, jejichž úkolem bylo sledovat, jaká hesla jsou právě nejvyhledávanější na Googlu a bleskurychle k nim z jakýchkoli zdrojů připravovat zprávy. HuffPost obvykle přebere článek třeba z The New York Times, shrne ho do dvou až tří odstavců, opatří křiklavým titulkem a (ne vždy) k němu přidá odkaz k původnímu článku nebo výseku z televizní debaty apod. Zároveň se neustále sleduje, jak si článek vede zpátky na Googlu – cílem je, aby se právě kousky HuffPost dostaly co nejvýše v odpovědích na dotazy uživatelů internetu.

Pro HuffPost je navíc důležitá naprostá absence intelektuálního snobismu. Cesta nahoru vede přes neustálé rozšiřování počtu rubrik (dnes jich lze jen letmo napočítat minimálně 50, mezi nimi samostatné rubriky rozvody, ženy, hlasy černochů, hlasy gayů nebo zprávy z kuchyně). Politika tvoří pouhý zlomek informací, mluví se maximálně o 15 procentech. Zkušenost se serverem kdosi popsal jako bloudění obrovským hypermarketem, který postrádá východ. Server se také rozšiřuje do dalších jazykových mutací a má čich na jistou senzačnost – šéfkou francouzské edice je například manželka zničeného politika Dominiquea Strauss-Kahna Anne Sinclairová.

Teprve nad tímhle vším stojí klasičtí novináři, jakým je třeba oceněný reportér David Wood.

Postavit a přerůst

Pozice The Huffington Post se stále etabluje (server již před dvěma lety předběhl v počtu návštěv The New York Times) a poměr původního a „vypůjčeného“ obsahu se posouvá směrem k tomu prvnímu. HuffPost začínal s investicí 35 milionů dolarů, jež sehnal zmíněný přítel Ari anny Huffingtonové Kenneth Lerer, letos na jaře se ale stal součástí americké internetové společnosti AOL, která ho koupila za 350 milionů. Pokud bude trend pokračovat, našel možná HuffPost způsob, jak se bez skrupulí postavit na ramena tradičních médií a postupně je přerůst.

Pulitzerova cena je bezpochyby milníkem, spor okolo serveru ale rozhodně není rozhodnut. Po prodeji AOL se rozběhl soud s blogery, kteří požadovali část zisku (spor prohráli). Před rozjezdem kanadské mutace zase již nasmlouvaní elitní blogeři na poslední chvíli odřekli svou účast s tím, že nebudou svým psaním zadarmo připravovat o práci tradiční novináře. Na odpověď, zda se The Huffington Post nebo další internetové portály někdy obejdou bez práce krachujících „opravdových a drahých“ novin, si každopádně budeme muset ještě nějakou dobu počkat.