Dopisy

DĚLNÍCI KULTURY

www.respekt.cz

Musím říct, že jsem velmi ocenila recenzi Kamila Fily na Vrásky z lásky, je pronikavá a duchaplná. Je dost ostrá a podle mě hodně dobrá a výstižná! Jen tak dál. Jen tak dál!!! Nedejte na remcaly. Po tom tichu po pěšině konečně recenze, co má „koule“ a ducha zároveň a nebojí se „pravdy“. Neměnila bych na ní slovo, vyhmátl jste to!

Bohužel pro většinu čtenářů mít vytříbený názor znamená být zahořklý a zapšklý. Šlápl jste jim na jejich poklad – Bohdalku. Líbila se mi i recenze na Hunger Games. Jen tak dál! Držím palce!

Lenka Slívová

JEDNY STOPY V PÍSKU

RESPEKT 16/2012

„V dětech s Downovým syndromem se zbavujeme nenahraditelných učitelů. Naše škoda,“ cílí konec svého článku o důsledcích stále přesnější a bezpečnější prenatální diagnostiky na celou společnost Petr Třešňák. Možnost vybrat si a nenechat postižené dítě narodit se je neodolatelná, přesto „Odpověď ,neměnil bych‘ zní od rodičů takto poznamenaných dětí tak často, že ji musíme brát vážně“. Nelehké téma s nebezpečným „eugenickým“ podtextem pojednává autor vyváženě, v duchu moudré situační etiky, a závěrečná filozofická úvaha představuje poselství, jež by nemělo zůstat oslyšeno.

Možná však ani autor netušil, že myšlenka o „učitelích“ zde nemusí platit jen jako metafora, ale že jsou oblasti, kde platí doslova. Bývali jsme s mou ženou svého času přítomni jako faráři na integrovaných pobytech rodin s dětmi s postižením, pořádaných Českobratrskou církví evangelickou. Setkávají se zde rodiny zažívající v podstatě celou škálu postižení od těžkého autismu, obrny či mentální retardace až po různou míru Downova syndromu. Omlouvám se za neodborné dělení, nejsem v této oblasti profesionál, nicméně podstatné mám odpozorováno. Ve skupině handicapovaných představuje „přímočará bezelstná emocionalita lidí s Downovým syndromem“ nenahraditelný komunikační potenciál, užitečný pro všechny zúčastněné, vedoucí takových pobytů nevyjímaje. Můžete si být jisti, že člověk s trochu šikmýma očima bude spolehlivým králem či královnou nejen při dramatizaci klasické pohádky a poradí si s dalšími méně obratnými herci táborového divadla, ale že se stejným přehledem bude zvládat komplikované vztahy, jež postižení obecně přináší. Běžná lidská vstřícnost bývá při těchto setkáních přece jen limitovaná. Naše škoda, když bychom svérázné „downíky“ ze společnosti eliminovali.

Jan Mamula   

BENZIN JAKO LUXUS

RESPEKT 16/2012

Článek zcela opomíjí existenci levné alternativy k benzinu a naftě zvanou biolíh. Litr varianty pod názvem E85 teď stojí v Praze kolem 26,50 Kč, tedy o dvanáct korun míň než litr benzinu. Ze své zkušenosti vím, že spotřeba je zhruba o 20% vyšší, ale to se při ceně nižší o 33% stále bohatě vyplatí, a navíc má motor vyšší výkon. Na směs E85 a benzinu se dá v mnoha autech jezdit bez úpravy motoru, což benzinová lobby úspěšně zatajuje. Řada moderních modelů vozů jako například Volvo má motory označené FFV (Flexi-Fuel Vehicle, tedy vozidlo s flexibilním palivem), které jezdí na jakoukoli směs biolihu a benzinu, od 0 do 100%. Dokonce i Škodovka vyrábí takový model, Octavia Multifuel. Je určen pro skandinávský trh, ale dá se objednat i v Česku. Kromě ekonomické výhodnosti také FFV šetří životní prostředí.

Petr Janeček

Lepší než britové

RESPEKT 16/2012 

Se zájmem jsem si přečetl článek, který se nám snaží namluvit, že Francouzi jsou nám, na rozdíl od Britů, „velmi podobní“. Ve Francii jsem strávil tři roky a v Británii rok, takže mě snad nikdo nebude obviňovat z předpojatosti nebo aplikace stereotypů.

Začněme nicméně některými společnými rysy. Za TGM a v 19. století jsme skutečně byli silně kulturně orientováni na Francii. U nás byl socialismus, zatímco v zemi galského kohouta čile bují po dlouhá desetiletí. Služby jsou vše, jen ne proklientské (viz pravidelné „výhry“ Francouzů v anketách o nejnesnesitelnější personál pro incomingový cestovní ruch či nejhorší přístup k cizincům). Obyvatelstvo obou států je nábožensky velmi vlažné. Co nás ale odlišuje, je hlavně fakt, že Francouzi se vydali trochu jiným směrem než Češi, neboť častěji zachovávali status quo, než aby se vyvíjeli někam dia­metrálně jinam. To si Česko po revoluci dovolit nemohlo, i kdyby chtělo sebevíc.

V samotném textu mě šokovalo hned několik věcí. To, že autorka tvrdí, že Francie je centrálně řízená, ačkoli ve skutečnosti je zemí silně decentralizovanou již od 80. let (viz loi de décentralisation), je jen drobnost. Ovšem například chválení francouzské železnice či školství je do očí bijící nesmysl. Ano, mají tam TGV, ale železnice je často paralyzována nekonečnými stávkami a jízdenky na tratích bez konkurence (na rozdíl od Británie, kde je spousta cenových nabídek) jsou drahé. Střední a vysoké školství se od 19. století příliš nezměnilo. Zmiňována byla již katastrofická neznalost zeměpisu a dějepisu. S tím souvisí libování si v tupém memorování. Diskuse je tabu a učitel tam není pro studenty, kteří jsou jimi naopak často bráni jako přítěž. Zato v Anglii neexistuje nic jako „univerzální pravda“, studenti jsou bráni jako rovnocenní a diskuse je silně podporována.

Na závěr bych dodal, že co jsem měl možnost poznat, s Brity jsme si kulturně velice blízko, včetně podobného smyslu pro humor. Od Francouzů jsme se od války tak vzdálili, že s nimi nemáme kulturně společného téměř nic.

Lukáš Pilát

ZMRTVÝCHVSTÁNÍ DOKTORA JANOUŠKA

RESPEKT 17/2012

V posledním odstavci článku se uvádí: „A na výši jeho trestu by nemělo mít vliv ani to, že nabídl těžce zraněné ženě vysoké finanční odškodnění. Soudce by podle zákona v tomto případě neměl k finančnímu vyrovnání nijak přihlížet.“

S tímto tvrzením nemohu souhlasit. Stačí nahlédnout do zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, konkrétně do § 39 odst. 1, kde je uvedeno toto: „Při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele … dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu.“

Lenka Servusová

DOPISY

RESPEKT 17/2012

Rád bych zareagoval na dopis pana Jakuba Záhory na článek „Grass versus Izrael“.

Pan Záhora se ve svém dopise vymezuje vůči smíchávání kritiky Izraele a antisemitismu. Přesto však existuje hranice mezi kritikou politiků a maskovanou nenávistí k Židům. Na odlišení antisemitismu a kritiky Izraele se někdy používá tzv. 3D test. Tam, kde kritika vytváří Dvojí standard (Grass: obě země se prý mají podrobit „mezinárodní kontrole“, ovšem jenom Izrael prý usiluje o „první úder, který by mohl vyhladit ujařmený íránský lid“), Démonizuje Izrael (Grass: „Izrael ohrožuje už beztak křehký světový mír“) či Delegitimizuje právo Izraele na existenci (Grass: „původce rozpoznatelného nebezpečí se má zříct síly“), má jít o formu antisemitismu.

O přesné hranici obou pojmů se vedou spory. Izrael je jediný židovský stát, jeho obyvatelé jsou převážně potomci židovských uprchlíků z velké části světa, kteří si své zastupitele demokraticky zvolili. V kontextu Grassova mládí v SS se nelze divit, že ho ve stáří pohoršuje prodej „německé ponorky“ židovskému státu. Ne vždy je antisemitismus halící se do kritiky Izraele tak průhledný.

Petr Franěk