Féerie pro jindy I.

Literatura psaná ve vězení může vypadat různě. Od kronikového zachycení vězeňského života, přes filozofické dopisy až po pohádky pro děti, jejichž smyslem je přenést autora z bezprostřední vězeňské reality do jiného, krásnějšího světa. Célinova Féerie pro jindy, kterou začal psát v roce 1946 v kodaňské věznici, se těmto známým žánrům vymyká. Je především autobiografickým svědectvím o spodních proudech duše, o nekontrolovaných emocích člověka, který není smířen se světem ani sám se sebou.

Ztráta cti

Autorovo upozornění, že si „všechna místa, jména, osoby, situace v tomhle románu vymyslel“ a že „nic nesouvisí s žádnou skutečností“, je potřeba chápat jako ironické. Jména osob a míst jsou změněná, ale v naprosté většině případů je lze propojit s reáliemi z autorova skutečného života. (Českému čtenáři velmi usnadní orientaci podrobný poznámkový aparát.)

Louis Ferdinand Céline je přitom ukázkový příklad toho, čemu se říká rozporuplná osobnost. Coby spisovatel je světově uznávaný. Je druhým nejpřekládanějším francouzským autorem 20. století, hned po Marcelu Proustovi. Bývá považován za jednoho z největších literárních novátorů vůbec. Jeho originalita spočívá především v revoltě vůči uhlazenému, ve všech směrech korektnímu knižnímu jazyku. Céline přibližuje své prózy mluvené řeči, a to jak slovní zásobou, plnou výrazů z ulice, zkomolenin a novotvarů, tak i stavbou vět. Jde o přerývaný proud výkřiků, otázek a útržků sdělení nebo dialogů, jehož tempo se zrychluje či zpomaluje podle naléhavosti emoce, kterou zrovna nese. Céline je ale zároveň jednoznačně problematický, a to svými postoji za druhé světové války, především svým antisemitismem a vstřícným vztahem k nacistickému Německu. Célinův antisemitismus není latentní ani skrývaný, ale primitivní, otevřený a útočný. V pamfletu Škola mrtvol z konce třicátých let označuje Židy za monstra, která mají zmizet z povrchu zemského. Jeho antisemitské pamflety jdou za války dobře na odbyt a dočkají se několika vydání. Po spojeneckém vylodění ve Francii roku 1944 se nicméně nálada ve společnosti mění a Céline ve strachu o život utíká do Německa, kde na konci války ošetřuje (civilním povoláním byl lékař) uprchlé vichistické vládní úředníky. Odtud prchá do Dánska, tam je však na žádost Francie uvězněn a roku 1950 je v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě občanské cti, propadnutí poloviny majetku a ročnímu vězení, které má už ale za sebou v rámci dánské vazby. Velmi záhy, v roce 1951, je jako válečný invalida z první světové války amnestován a může se vrátit do Francie.

Rozporuplnost Célina jako kulturní osobnosti je ve Francii stále živé téma. V roce 2011, kdy uplynulo padesát let od jeho smrti, byl navržen mezi pět set osobností a událostí, které chtělo ministerstvo kultury oficiálně připomenout. Po protestech museli Célina ze seznamu vyškrtnout (což zase vyvolalo protesty jeho zastánců).

První díl Féerie pro jindy vzniká právě v době mezi Célinovým uvězněním a jeho návratem do Francie. Začíná ji psát ve vězení a vydává roku 1951. Druhá část následuje o tři roky později. Vyrovnává se tu se situací člověka obviněného z kolaborace, vyřizuje si účty s konkrétními lidmi a vypisuje se z konkrétních křivd: ať už jde o nešetrné zacházení ve vězení, útrapy, které jeho žena musela snášet v Dánsku, nebo to, jak se změnilo chování přátel, jakmile začalo být zřejmé, že Německo válku prohraje. Někteří se k němu přestali hlásit, jiní se k němu naopak hlásit začali s nadějí, že na ně před útěkem přepíše část svého majetku.

Plný příkoří

Co do formy patří Féerie mezi nejsložitější Célinova díla. Text je natolik útržkovitý, že se ocitá na hranici srozumitelnosti. Na malé ploše Célinův jazyk může působit jako příjemné oživení, přečíst knihu jako celek však vyžaduje úsilí téměř nadlidské. O to větší uznání patří zasvěcenému překladu Anny Kareninové, která se překladům Célinových děl systematicky věnuje.

Ve Féerii pro jindy se střídá několik časových rovin, z nichž nejvýraznější jsou dvě: Paříž v období rostoucích protiněmeckých a protikolaborantských nálad a pobyt v dánském vězení. Střípky konkrétních událostí jsou však Célinovi pouze kulisou, ve středu pozornosti jsou osobní, často jízlivé a ironické komentáře a výlevy, jimž vládnou dvě emoce: strach a ukřivděnost, obě v krajně vyhrocené podobě. Strach, typický hlavně pro pařížské období, hraničí s paranoiou. Z vypravěče se stává štvaná zvěř, smrt na něj číhá na každém kroku, bývalí přátelé a známí se mění v potenciální vrahy nebo jejich pomahače, případně v prospěcháře, kteří si dělají chutě na jeho majetek či manželku. Pocit křivdy je všudypřítomný. Vypravěč se cítí uražen a pošlapán ve své důstojnosti. Považuje se za vlastence a neumí si představit větší absurditu než to, že je obviněn z vlastizrady. Je přece tolik opravdových zločinců, kteří s ním vůbec nejsou srovnatelní! A tolik skutečných kolaborantů, kteří se překabátili a teď na něj házejí špínu, aby se sami vyhnuli nežádoucí pozornosti!

V Célinově Féerii je celý svět vykreslen jako trýznivý a plný příkoří. Vypravěč ironizuje veškerá obvinění, kope kolem sebe, plive nenávistné a vulgární komentáře. Pohrdá všemi a vším a ve slabších chvílích propadá sebelítosti. (Jeho plošné nenávisti se vymykají pouze dvě blízké bytosti: manželka a kocour.)

Rybím okem

Célinova kniha je nepochybně i zrcadlem doby svého vzniku. Konec druhé světové války s sebou nesl mnohé z toho, na co upozorňuje: obrovskou vlnu pomstychtivého násilí, nespravedlivé osočování nevinných, převlékání kabátů šikovných oportunistů a velkou hysterii, která bránila tomu, aby bylo možné nahlédnout situaci střízlivě a pravdivě. Je to období, které si rozhodně zaslouží pozornost a reflexi. Célinovo zrcadlo je ovšem už na první pohled křivé. Věrohodnost mu ubírá jednak jeho vyhrocenost, jednak absence důležitých otázek. Pokud si Céline něco nepřipouští, tak jsou to pochyby o sobě samém. Přestože u něj k přímé a jednoznačné kolaboraci s vichistickým režimem pravděpodobně nedošlo, myšlenka na vlastní díl viny na válečných událostech se knihou nemihne ani v podobě otázky či znejistění. Svět Féerie pro jindy je groteskně vypouklý jako pohled přes rybí oko: většinu zorného úhlu zaujímají nabobtnalé cizí chyby, zatímco ty vlastní se ztrácejí umenšené kdesi na periferii. V poznání poválečných peripetií nám Célinova Féerie nakonec mnoho nepomůže. Zůstane především neotřelým jazykovým defilé a pohledem do duše nenávistného štvance.

Autorka je romanistka.

Louis Ferdinand Céline: Féerie pro jindy I.
Přeložila Anna Kareninová, Atlantis, 192 stran