Skepsi se bráním

Soudce Jan Šott překvapil veřejnost razantním stylem a odvážným odůvodněním rozsudku nad poslanci Bártou a Škárkou. „Nejvíce záleží na přesvědčivosti, to nakonec může být pro spravedlnost důležitější, než jak ta věc dopadne formálně,“ říká o svém postoji k právu. Tvrdí také, že mladší generace soudců je otevřenější a sebevědomější než jejich starší kolegové.

Je česká politika prohnilá a bez naděje na změnu?

Určitě ne a nemyslím si ani, že je výrazně prohnilejší než politika v okolních zemích nebo v zemích s podobnou historickou tradicí.

Jak si ale vysvětlujete, že si to spousta lidí myslí? Alespoň to tak vyplývá z průzkumů veřejného mínění.

Může za tím být třeba vrozený český skepticismus. Pokud se ale podíváme třeba na situaci v Maďarsku, Polsku nebo na Slovensku, tak tam politická situace není výrazně lepší, mnohdy je tomu dokonce naopak. Slovenští novináři se mně ptali, jak je vůbec možné, že v České republice mohlo dojít k odsouzení politika, že u nich by se nic takového nemohlo stát.

Vaše zdůvodnění rozsudku nad Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou bylo velmi ostré a pohoršené. Přesto onen všeobecný pohled veřejnosti nesdílíte?

Já jsem se tou kauzou necítil pohoršen. A dlouhodobě se skepsi bráním, protože pokud všichni budou říkat, že politika je špatná a prohnilá a není žádná šance na její změnu, a všichni politici se budou házet do jednoho pytle, tak tu šance na změnu opravdu nebude. Mně se líbí citát z jedné Chandlerovy detektivky, kde se píše, že politici a policajti mají společné to, že jejich profese si vyžadují nejlepší lidi, a přitom jim nemají co nabídnout. Proto si myslím, že bychom se té skepsi měli vyhnout. Já mám ke slušným politikům respekt. Navíc vím, že podobně špatnou pověst jako politici má u české společnosti i justice. Za posledních dvacet let se nám evidentně nepodařilo získat si důvěru společnosti zpátky.

Jak je to ale možné?

Na to je těžké přesně odpovědět. Zaprvé – českou justici provází pověst, že je málo výkonná. Tento stav se táhne už od doby, kdy nebyla dostatečně zajištěna po personální ani po technické stránce. Zčásti je to proto, že součástí středoškolského vzdělání dlouho nebyly ani naprosté základy práva, nebo aspoň za mých studií to tak nebylo. Když se pak obyčejný člověk dostane do situace, kdy se musí zorientovat v právnických vztazích a  právníci na něj mluví nesrozumitelnou řečí paragrafů, tak dobře nerozumí ani soudním procesům, ani soudním rozhodnutím. Ve Spojených státech se třeba studenti učí, co je obsahem jejich ústavy a jaká má člověk základní práva.

Justice taky nikdy nebude populární už ze svojí podstaty, protože v soudním řízení většinou někdo musí prohrát. A dost často se také stává, že ten, kdo vyhraje, nevyhraje tak docela. Justice si tedy asi nikdy nezíská popularitu. Ale může si získat respekt.

Jak by se justice, potažmo soudci mohli stát pro veřejnost srozumitelnější?

Soudci poměrně málo komentují svá rozhodnutí. Většina z nich se tomu brání. Já si myslím, že je lépe každé rozhodnutí vysvětlit, zvláště u případů, o něž veřejnost projevuje velký zájem. Když se lidem rozsudek rozumně vysvětlí a mají pocit, že se s nimi hraje otevřená hra, pak lépe přijmou i rozhodnutí, se kterým nesouhlasí.

Čím to ale je, že čeští soudci a soudkyně málokdy chtějí vysvětlovat své rozsudky?

Když jsem nastupoval jako justiční čekatel, tak při přijímacím pohovoru bylo patrné, že zkoušející zastávají postoj, že soudce se baví s veřejností prostřednictvím odůvodnění svého rozsudku a dále nemá veřejně co říkat. Do jisté míry je to pohodlnější přístup a je v justici také po dlouhá desetiletí zažitý.  Což je trochu scestné, protože prostřednictvím odůvodnění rozsudku komunikujeme se stranami, kterým se rozsudek doručí, nikoli přímo s veřejností.

Nemá česká justice špatnou pověst i proto, že nedokáže potrestat korupčníky? Váš rozsudek je spíše ojedinělá výjimka.

Já mám s touhle výtkou trochu problém, protože staví soudce a státní zástupce do situace, kdy by úspěchem soudního řízení bylo vždycky potrestání nebo odsouzení. Tady je ale nesmírně důležitá zásada presumpce neviny. Problém tedy opět vidím spíš v tom, že pakliže by justice fungovala transparentně a bylo by zcela jasné, proč státní zástupce žalobu nepodá nebo proč soudce rozhodl o zproštění obžaloby, pak by veřejnost přistupovala k justici s větší důvěrou. Špatné je, když veřejnost neví a nechápe, proč tyto kauzy vyšumí do ztracena.