Esej o původu jazyků

Mohlo by se zdát, že úvahy o jazyce staré 260 let pro nás už nemohou být ničím víc než dokumentem dobového smýšlení a úrovně vědeckých poznatků. Tento předpoklad však neplatí pro nedávno vydaný Esej o původu jazyků Jeana-Jacquesa Rousseaua. Mnohé napovídá již skutečnost, že toto drobné pojednání, nalezené až v autorově pozůstalosti, stálo za polemiku Jacquesu Derridovi, který je tak „objevil“ pro naši dobu.

Z čeho a jak se zrodil jazyk? V čem je síla gesta, a kdy se naopak neobejdeme bez jazyka? Jaký charakter měla první slova? To jsou otázky, které před námi nečekaně živě vyvstávají pod vlivem Rousseauových úvah. A není přitom až tak důležité, že autorovy odpovědi často vyznívají z pohledu dnešního stavu poznání o jazyce úsměvně a že s leckterým problémem je rychle hotov. Například tvrzení, že jazyk zvířat je na rozdíl od lidského přirozeně daný a nijak se nevyvíjí, je překonané, byť jsme plnému poznání zvířecího jazyka stále značně vzdáleni.

Překvapivá je jedna z hlavních tezí eseje o tom, že původ jazyka je třeba spatřovat nikoli v potřebě lidské kooperace – k čemuž by podle Rousseaua lidem bohatě stačily i posunky –, nýbrž v potřebě vyjádřit vášně a duševní hnutí, jako je láska, slitování či hněv. Tyto závěry nestojí na ničem jiném než na přesvědčení autora. Taková je ovšem většina Rousseauových tezí. Důležité však je, že právě tato svoboda a nespoutanost uvažování čtenáře vtahuje rychle do tématu a provokuje k vlastnímu přemýšlení.

Na eseji, který je členěn do dvaceti navazujících drobných úvah, je kromě jeho smělosti, živého jazyka a šíře tematického záběru sympatická také dialogická rovina. Rousseau nevede polemiku pouze se současníky, ale argumentuje i příklady ze starého Řecka či starozákonními příběhy. To vše prokládá svéráznými a politicky silně nekorektními charakteristikami divochů a barbarů nebo vtipy mířenými do vlastních (francouzských a jiných evropských) řad.

Za slabinu eseje lze považovat to, že zhruba v poslední třetině se autor odchyluje od vymezeného tématu původu jazyků a věnuje se původu hudby. Snaží se sice postulovat jasnou spojitost jejich vývoje, nicméně následně čtenáře utopí v podrobném rozboru principů hudební soustavy starých Řeků.

Kdyby autor s podobným esejem vystoupil dnes, akademici by ho nejspíš ukamenovali za diletantismus. Od žádného jazykovědce jsme však dlouho nečetli nic srovnatelně podněcujícího k úvahám o jazyce. Rousseauův text představuje v tomto ohledu výzvu.

Autorka je lingvistka.

Jean-Jacques Rousseau: Esej o původu jazyků
Přeložil Martin Pokorný, Prostor, 160 stran