Dopisy

JEDNY STOPY V PÍSKU

RESPEKT 16/2012

Zcela chápu obavy pana Petra Třešňáka z Čapkovy dramatické vize světa robotů, do nějž by nás mohlo uvrhnout genové inženýrství. Avšak jeho závěry o tom, jakým přínosem jsou pro rodinu a společnost děti s Downovým syndromem, pokládám za velmi bláhový druh falešného humanismu.

Sám jednoho člověka s tímto mentálním postižením důvěrně znám již 40 let. Je to bratr mé manželky. Když jsem ho poprvé uviděl, bylo mu sedm. Přišel jsem tehdy poprvé k rodičům mé budoucí ženy a setkal jsem se s ním na chodbě domu. Zeptal jsem se ho, jestli je Eva doma. Neodpověděl mi. Na mou další otázku: „Ty neumíš mluvit?” mi řekl: „Ne.” Když jsem to pak vyprávěl své budoucí ženě, mlčela…

V několika následujících letech jsem byl svědkem marné a bláhové snahy mé hodné a tiché tchyně naučit své třetí dítě aspoň trochu řádně mluvit. Náš Ládík je od smrti svých rodičů umístěn v domově pro mentálně postižené. Jezdíme ho navštěvovat, máme ho rádi, on je také vždy potěšen, když nás vidí, ale jinak o nás zas tolik nestojí a aby se s námi aspoň na Vánoce podíval domů, k tomu ho přemluvit nedokážeme.

Jeho bezpečným přístavištěm je už léta domov, jenž společně sdílí s ostatními podobně postiženými, milými a vlídnými lidmi, o které je tam, jak se zdá, dobře pečováno. Normální lidskou bytost ale netvoří jen city a emoce. O bytosti postižené můžeme (a měli bychom) s láskou pečovat a mít je rádi. Avšak pubertální dívka, jíž se narodí mentálně postižený bratr, bude těžko souhlasit s panem redaktorem, jak “nenahraditelný učitel” se jí narodil.

O obohacení svého života by zcela určitě nemluvily ani jiné dvě ženy, které porodily dítě s Downovým syndromem; jedna je manželčina dlouholetá kamarádka, druhá její kolegyně. Obě rodiny touto nepochybnou zátěží různým způsobem strádají. Lidé, jimž se tyto děti narodily a jimž oni výzkumníci tolik důvěřují, se v mnoha případech zřejmě stydí, a proto lžou. Jejich lež lze ovšem dobře pochopit.

František Štícha

Děkuji vám za článek. Dávno jsem nečetla tak vyvážený, zralý, informovaný  a dojímavě racionální esej o problému, který mě provází celým životem. 

Patřím také k rodičům, kteří si sáhli na nejhlubší dno – narodilo se mi dítě s Downovým syndromem (DS). Nechtěla jsem ho, nečekala jsem ho, ale bezvýhradně jsem ho přijala jako svoje dítě. Také díky vašemu článku jsem si uvědomila, k čemu všemu mě tato skutečnost vybičovala: dělám práci, jakou bych nebýt dítěte s DS nikdy nedělala, potkala jsem skvělé lidi, se kterými bych se nebýt dítěte s DS nikdy nepotkala, mám více dětí (a domácích mazlíčků), než jsem kdy plánovala. A hlavně jsem získala takové  sebevědomí a odvahu, které bych asi nebýt dítěte s DS nikdy neměla. 

Náš každodenní život rozhodně není procházka růžovým sadem, spíše se podobá návštěvě Matějské pouti: jízda na horské dráze, neřízený volný pád, strašidelný zámek… Ale předsevzetí, která se mi daří dodržovat od samého začátku (nesrovnávat, neříkat, jaké by dítě bylo, kdyby bylo „normální“, nezávidět, neočekávat nemožné, ale těšit se z drobných pokroků a úspěchů atd.), nám  pomáhají žít vcelku normálním, a dnes musím říci, že i hodně zajímavým životem. A malinko doufám, že nějakou stopu v písku také zanecháme…

Anna Kopecká

GRASS VERSUS IZRAEL

RESPEKT 16/2012

Ačkoliv má Švehla v některých otázkách pravdu, s jeho dalšími argumenty nemohu souhlasit.  

Je skutečností, že Izrael je podrobován mezinárodní kritice, které se okolní autoritářské státy příliš často úspěšně vyhýbají. Když ale autor přirovnává tento stav ke studené válce, staví Izrael do pozice západního „svobodného světa“, přičemž opomíjí skutečnost, že Izrael již přes čtyřicet let porušuje mezinárodní právo a Palestince vystavuje často nesnesitelným podmínkám okupace – taková je skutečnost, i když palestinská sebekritika je skutečně slabší než ta na druhé straně zelené linie (ale rozhodně bychom ji nehledali marně, jak píše autor). Tím nechci říci, že zničení Izraele je cíl zasluhující podporu, ale ukázat, že ani cíle izraelské politiky nejsou zcela neškodné.

Jako nejpomýlenější ze Švehlova textu však vnímám část vyjadřující se k dnešnímu postavení holocaustu ve veřejném životě i k antisemitismu obecně. Když autor píše, že „už je zase z Evropy slyšet, že Židi škodí světu“, dopouští se zásadního omylu slučováním dvou kategorií: Židů a Izraelců. Grass nepoukazuje na jakési odvěké a odpudivé vlastnosti židovského národa (čímž by se skutečně dopustil antisemitismu), nýbrž kritizuje zahraničně-politická rozhodnutí předáků jednoho státu.

Holocaust je opravdu hluboce zakořeněn v izraelské kolektivní paměti, to ale neznamená, že lze bezbranné vězně koncentračních a vyhlazovacích táborů ztotožňovat s občany vojensky nejsilnějšího státu v oblasti. Politické využívání vzpomínky na nacistickou genocidu představuje více než cokoli jiného urážku milionů obětí. A skutečnost, na niž v textu autor upozorňuje, totiž že se k podobným rétorickým zbraním ve vztahu k německému sousedovi uchylují i Češi, by tu neměla sloužit jako argument, nýbrž by se měla stát popudem k vnitřní kritice a sebereflexi. 

Jakub Záhora

Chtěla jsem poděkovat za článek Marka Švehly „Grass versus Izrael“. Je jasný, výstižný a pravdivý. Bohužel tento postoj a střízlivý, poučený a věci znalý náhled na situaci Izraele dnes málokdo má.

Jako autorku on-line publikace Jak učit o holocaustu mne zajímá téma kolektivní paměti a (ne)schopnosti Evropy a Evropanů vyrovnat se s dědictvím holocaustu. Grassovo vystoupení je jednou z ukázek takové neschopnosti, nicméně je to jenom špička ledovce (bez ohledu na jeho minulost). Nutkavé, z velké části patrně nevědomé stírání viny obviňováním Izraele z válečných zločinů a agresivity je mimo jiné zářným příkladem psychologického jevu projekce. Zatímco Bašar Asad střílí své vlastní obyvatele a arabské státy mají vesměs těžké problémy s dodržováním lidských práv, na pranýři evropských zachránců světa je jediná demokracie na Blízkém východě. Pomalu aby se člověk bál Izraele se veřejně zastat. Děkuji, že dlouhodobě situaci sledujete.

Ještě děkuji za zveřejnění dopisu Jana Kohoutka k zajímavému článku „Faráři všech zemí, spojte se!“, plnému naděje. Jeho přečtení mě vrátilo do reality a uvědomila jsem si, že ještě stále mnoho lidí nepochopilo, že doba se změnila a staré náboženské struktury, pokud se radikálně nereformují, skončí jako fanatičtí držitelé iluzivní moci vyprázdněných institucí. Právě u židů a judaismu, zvláště jeho poválečného rozvoje v USA, by se mohli katolíci poučit – pružnost výkladu halachy (náboženského práva) se stala základním principem, aniž by tím její vykladači snižovali svou úctu k Bohu a božímu slovu. 

Terezie Dubinová

GRASS VERSUS IZRAEL

RESPEKT 16/2012

Udělili jste Despekt Petru Kellnerovi za „pokřivené“ hodnocení míry korupce v ČR a v Rusku, o kterém hovořil v rozhovoru v Mladé frontě DNES. Tento rozhovor jsem četl. Váš Despekt je vyjádřením názoru vašeho týdeníku. Nesouhlasím s ním, ale respektuji ho. Avšak zdůvodnění, které jste uvedli („Výrok jistě potěší staronového ruského prezidenta Vladimíra Putina. A Kellnerovi pomůže s jeho rozsáhlými investicemi v Rusku.“), nerozumím. Máte-li informace, které doloží obě tvrzení, uveďte je. Pokud je to spekulace, uveďte to.

Na „obhajobě“ Petra Kellnera nemám žádný zájem a připouštím, že Vaše tvrzení mohou být pravdivá (stejně jako je jistě „objektivní“ žebříček korupce sestavený TI). Na druhou stranu i vy připusťte, že se už mnohokrát stalo, že žebříčky čehokoli byly v rozporu se „subjektivním“ vnímáním vlastní zkušenosti.

Pavel Miškovský