Vrásky z lásky a sranda z důchodců
Filmy jsou především zábava pro mladé. Proto skoro vždycky, když se objeví snímek, v němž hraje hlavní roli někdo v důchodovém věku, považuje se to za událost a začnou se sledovat statistiky, jak se mění složení publika – starší lidé opět chodí do kina! Fungovalo to s Babím létem (2001) a Vratnými lahvemi (2006), mělo by to i fungovat i s Vráskami z lásky, které měly premiéru minulý týden.
Plakát láká na shledání Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové po letech – přičemž se předpokládá, že diváci vědí, že ti dva byli dříve manželé a také spolu hráli v mnoha titulech. Zápletka působí lehce sebereflexivně a nostalgicky i v tom, že Jiřina Bohdalová tu představuje starou herečku v domově důchodců. Všichni ale víme, že „Bohdalka“ není na odpis (naopak je nejlépe placená hvězda), a všem zase ukáže, že „nepatří do starého železa“. Právě tento hvězdný status a věčné klišé snímků o starých lidech se Vrásky z lásky snaží potvrzovat.
Svým způsobem je zajímavé sledovat, jak se toto dílo scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Stracha snaží dokázat opak toho, co je evidentní, i to, jak neobratně se o to snaží. Děj samozřejmě musí začínat tím, že Brzobohatý jede dát své auto do starého železa. (Metafora pro mírně senilní!) A s každým novým titulkem se taky musí vše klopotně ilustrovat: když se objeví, kdo dělal zvuk, zdůrazní se zvukové efekty skřípění plechu a tříštění skla. Když se objeví titulek „hudba“, zazní hudba, nepřekvapivě lyrický klavír – protože nic jiného důchodcovské téma podkreslit nemůže. Ještě možná táhlá trubka, ale i na tu dojde. Stranou nemůžou zůstat ani předvídatelné gagy a „akčnosti“ toho typu, že stařečkové nasedají do auta, musí před ním stát popelnice a oni je musí při rozjíždění srazit.
Kdyby aspoň nebylo vše tak nápadné a okázalé…
Jiřina Bohdalová pochopitelně nehraje žádnou postavu, do níž se musí složitě vciťovat.
KAMIL FILA
(Celý text na www.respekt.cz/delnicikultury)
Srandistův protestsong
Tomáš Klus napsal protestsong. To je zpráva, která v minulých dnech patřila k těm nejčtenějším, nejsdílenějším a „nejlajkovanějším“ na českém internetu. Pozoruhodné jako by bylo už jen to, že nejprodávanější český interpret současnosti vůbec napsal píseň. Sám fakt, že tento herecko-písničkářský princ tvoří, jako by stál za informaci.
V momentě, kdy ČTK zveřejnila zprávu o tom, že Klus ve skladbě Iniciativní komentuje politickou situaci, dal totiž zpěvák k dispozici na svůj Facebook pouze text. Zhudebněná verze se na serveru Bandzone objevila teprve poté, co se rozvířily vody. Tolik podivuhodný mediální příběh výborného PR, kde informování o díle předcházelo zveřejnění.
Vezmeme-li však v potaz, že píseň Iniciativní je ze strany Kluse upřímně míněný pokus, jak dát průchod své deziluzi – a vzhledem k jeho účasti v kampani Vyměňte politiky tomu není důvod nevěřit – musíme nutně přemýšlet nad tím, co a jak nám zpěvák vlastně chce sdělit. A tady toho není moc.
Síla protestsongu vždy spočívá v jasně rozpoznatelné pozici mluvčího, jenž se rozhodne se vší upřímností a odvahou utkat se sociálními, politickými a ekonomickými procesy, které jej drtí nebo přesahují. Hlavní zbraň je tu stanovisko, které jasně říká: „Tady jsem, tohle si myslím a tohle chci.“ Onu zmíněnou jistotu v kramflecích a sebevědomí spolu sdílejí všechny výjimečné angažované písně a je jedno, jestli jejich autory jsou Bob Dylan, Public Enemy, Bruce Springsteen, Karel Kryl, The Clash nebo Manic Street Preachers.
Bohužel Klusova pozice je jen srandičkář. Nesnaží se artikulovat své místo a ani při nejlepší snaze to není humor coby existenciální postoj.
PAVEL TUREK
(Celý text na www.respekt.cz/delnicikultury)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
