Možná lepší než Britové

Byla to zábava poslouchat Francouze podél dlouhých stolů, jak se zaníceně přou o to, jestli chřest voní máslově, či ořechově a zda je k němu lepší bešamelová, nebo spíš béarnaiská omáčka. Třetí hodina chřestových hodů ve Štrasburku pak už ale vyžadovala notnou reportérskou výdrž. „Poslyš,“ ozvala se nakonec Martine, „co vy v Československu vlastně jíte?“

Oprava názvu státu a rychlý exkurz do české kuchyně jde viditelně jedním uchem tam, druhým ven. „Chřest je tak zdravý a lehký. Lahůdka! Měli byste ho jíst,“ skáče Martine do řeči a pak rovnou naváže na jiné téma: „A jak jsi vlastně přežila tu strašnou válku?“ „Válku?“ „No pod tím diktátorem, co vyhnal lidi z Kosova.“

Tahle událost se odehrála na jaře roku 2005. Česko bylo v té době třináct let samostatné, rok členem Evropské unie, pouhých šest hodin autem od Štrasburku a Martine poradkyní starosty. Koktejl její přezíravosti a nabubřelosti byl dráždivý a směšný zároveň. Typická Francouzka, proběhlo hlavou autorky tohoto textu.

Mitterrand a TGV

Podobná reakce by zřejmě v tu chvíli proběhla většinou českých hlav. Země galského kohouta nemá ve zdejších končinách dobrou pověst a také českou politickou reprezentací či médii je přehlížená a někdy i zesměšňovaná. Není přitom důvod, aby si Francie stála v českých…