Kéž by i popelník

Na vrátnici v Severočeském muzeu v Liberci někdo jednoho dne postavil krabici plnou skleněných půllitrů. Na první pohled se nejednalo o žádný zvláštní úlovek, a tak vrátná chtěla krabici odnést na přilepšenou kolegovi, který vede hospodu. V poslední chvíli si ale krabice náhodou všiml ředitel muzea Jiří Křížek a uviděl, že na sklenicích je vyryté „jéčko“. Málem dostal šok. Podle značky totiž poznal jedinečné nádobí z Ještědu.

Muzeum den předtím zveřejnilo výzvu, že pro výstavu ke čtyřicátému výročí otevření netradičního horského hotelu v nitru vysílače hledá ztracené předměty z interiéru, Křížek a jeho kolegové ale nevěřili, že se na akci „Věnujte kus Ještědu“ někdo opravdu chytí. Od tohoto dne však do muzea začaly přicházet další a další balíčky – někdo je nechá anonymně na vrátnici, jiný přidá i vlastní historku, jak k nádobí přišel. Během šesti týdnů od vyhlášení akce vrátili lidé už pět desítek různých předmětů a ředitel muzea se nestačí divit.

Tak to máme za 45,–

Když architekt Karel Hubáček hotel ve tvaru futuristické vesmírné lodi v roce 1973 stavěl, chtěl mít do posledního ubrousku na stole všechno sladěno. Proto nechal vyrobit nejen jedinečný nábytek, ale od českého výtvarníka a skláře Karla Wünsche také navrhnout speciální nádobí. Na přelomu 60. a 70. let, v době, kdy z výrobních pásů socialistických fabrik sjížděly tisíce uniformních kusů, šlo o unikátní kusy. Ačkoli v restauraci a hotelu původní kusy nábytku ještě dnes ze dvou třetin zůstaly, nádobí postupně zmizelo. Z původního servisu se dochovaly pouze omáčníky, protože se v restauraci jako jediné téměř nepoužívaly. „Česká kuchyně nedává omáčky zvlášť, a tak začal personál omáčníky později používat jako popelníky,“ říká Jiří Křížek a zároveň lituje, že se zatím nevrátil ani jeden originální popelník.

„Svého času bylo sbírání nádobí z Ještědu téměř národním sportem. Nejvíce se ztrácely moka hrníčky,“ vzpomíná sklář Karel Wünsch na socialistické rozkrádání svého díla.I když se do výroby tehdy pouštěly pouze série po třiceti kusech, aby se ve fabrice v Teplicích nic neztratilo, třetina hrnků nakonec stejně zmizela už v závodě. Jeden muž, který do Severočeského muzea po výzvě přinesl sklenice a chtěl zůstat v anonymitě, vyprávěl, jak se ještědské sklo dalo získat také „legálně“. V roce 1974 byl s manželkou v restauraci na obědě a skleničky se jim moc líbily. Svěřili se tedy číšníkovi, ten si řekl o 45 korun, sklenici jim vtiskl do ruky a sám později vedoucímu nahlásil, že nádobí rozbil. 

Severočeské muzeum by rádo k nádobí získalo do svých sbírek i vzorek nábytku, zatím ale jednání s Českými radiokomunikacemi, kterým dnes Ještěd i s původním vybavením patří, vázne. Proto ředitel muzea Křížek ve volném čase chodí po bleších trzích a zaměřuje se na všechno, co má na sobě obrázek Ještědu. Vedle rustikální keramiky, oranžových ubrusů či starých jídelních lístků totiž muzeum stále hledá i suvenýry, které si turisté po čtyři desetiletí na Ještědu kupovali. Minulý týden takto muzeum podepsalo darovací smlouvu s mužem, který má na zahradě svého domu včelín ručně vyrobený z jedné kabinky lanovky, jež na vrchol vozila turisty.

Zatuchlá image musí pryč

Ačkoli je Ještěd nepopiratelným symbolem města, v Liberci se nikdy žádná výstava o něm nekonala a předměty s ním spojené nikdo systematicky neshromažďoval. „Lidem tady, v bývalých Sudetech, chybí pozitivní symboly. Ještěd je jedním z nich, všechny lidi spojuje,“ vysvětluje ředitel Křížek úspěch navracení ještědského vybavení. Inspiraci pro spolupráci s občany získal dvaa­třicetiletý muž, který vede muzeum teprve půl roku, u kolegů památkářů, když v Praze rekonstruovali Müllerovu vilu od architekta Adolfa Loose a předměty tehdy podobně sháněli výzvou k veřejnosti.

Vedle sbírání objektů pro výroční výstavu, která se bude konat příští rok, má akce zlepšit dlouhodobě zatuchlou image regionálního muzea. „Klasická muzea jsou strašně statická a tichá a na věci akorát usedá prach. A to je špatně. Když ale lidé něco do sbírky sami přinesou, vytvoří si k instituci a místu nějaký citový vztah a o to nám jde,“ uzavírá Jiří Křížek.