Jedny stopy v písku

Aby byl kluk zdravý jako řípa, vysoký, chytrý a pokud možno s hudebním sluchem. Tahle tajná přání měli rodiče v očekávání potomka odjakživa, až současná věda ale vážně uvažuje o tom, že by je mohla naplnit. Genetické testování, které dokáže odhalit vrozené dispozice k různým onemocněním (v divočejších úvahách pak i intelektuální či umělecké vlohy), je nyní technicky představitelné a není pochyb, že smělým fantaziím bude brzy v rozletu bránit jen zákonná hranice, nikoli praktické překážky. I proto je dnes debata o etických aspektech prenatální diagnostiky tak vášnivá a plná nelehkých otázek. Jak daleko vlastně můžeme zajít? Má člověk právo o svých předurčenostech vědět, měnit je, případně si podle nich „vybírat“ vlastního potomka? Nebo je správné ponechat životu jeho přirozenou nevyzpytatelnost?

Tahle „hra na Boha“, jak inženýrské zásahy do lidského zrození rádi nazývají jejich odpůrci, se zatím zdála být sice kontroverzním, ale přece jen akademickým tématem. Jeden čerstvý objev amerických vědců to může rychle změnit. Nové genetické vyšetření plodu v raném stadiu těhotenství velmi pravděpodobně způsobí, že během následujících generací z rodiny homo sapiens téměř zmizí lidé s Downovým syndromem. Je to dobře, nebo špatně?  

Nejistota

V oblasti rodičovství takhle jednoduché odpovědi nikdy neplatí, což téma Downova syndromu vcelku…