Grass versus Izrael

Není čas být k Izraeli a jeho chování na Blízkém východě přísnější? A smí se vůbec kritizovat Izrael, aniž by se na člověka hned snesla obvinění z antisemitismu? Tyhle otázky se v posledních letech objevují hlavně v debatě kolem izraelsko-palestinského propletence. Teď je izraelská kritizovatelnost na paškále znova a zasloužil se o to německý spisovatel Günter Grass.

Slavný nobelista napsal a pak do čtyř světových deníků rozeslal báseň, kde se vyznává ze své lítosti, že dosud mlčel k problému, k němuž podle něj mlčet nelze. Podle Grasse jde o to, jak Izrael svým „jaderným potenciálem vymykajícím se kontrole“ a koketováním s útokem na Írán ohrožuje „už beztak křehký světový mír“.  Hrozí tím spáchání „zločinu“, kterému by se Západ měl snažit předejít. Například kontrolou nejen íránských zařízení, ale také izraelského jaderného arzenálu, píše Grass.

Reakce Izraele nebyla jednoznačná. Asociace hebrejských spisovatelů Grasse kritizovala a vyzvala PEN klub, aby se od Grasse distancoval. Izraelský ministr vnitra označil Grasse za nežádoucí osobu, která napříště nebude vpuštěna do Svaté země (totéž už dřív potkalo třeba levicového filozofa Noama Chomskyho nebo španělského komika Ivana Prada). Přední deník Haaretz to pak v editorialu označil za hysterické, protože „Grass pouze napsal báseň“. 

Výroky penzistů nedisponujících žádnou formální mocí obvykle nezvedají ze židle ministry vnitra či spisovatelské svazy. Grass je ale speciální případ: je nejen proslulý spisovatel, ale i Němec, navíc Němec s minulostí nacistického vojáka, který své mladické působení ve Waffen-SS desítky let tajil.  A pokud jde o kritiku Izraele, z duše mluví velkému počtu Evropanů, kteří už roky volají po tomtéž jako Grass – aby se na Izrael vzal stejný metr, jako se bere na okolní Araby nebo teď Írán.

Zastánci takového postoje ale jako by zapomněli, jak celá situace na Blízkém východě vznikla. Zaprvé mluvit o Izraeli jako o státě, který se nesmí kritizovat, je scestné. V mezinárodních institucích typu OSN nebo EU, stejně jako ve světových médiích je kritika izraelské vlády běžná. A co je důležitější, v samotném Izraeli existuje i podle západních standardů nejvyšší míra kritičnosti sebe sama, kterou bychom třeba u Palestinců hledali marně.

Jistě, zakazovat autorovi kritické básně vstup do země nevypadá dobře, na druhou stranu je to legitimní způsob, jak může dát izraelská vláda najevo, že se Grassovými postoji cítí ohrožena. Grass jen tak něco neřekl: jeho prostřednictvím už je zase z Evropy slyšet, že Židi škodí světu. Navíc nejde jen o řeči. Grass s pomocí nejsledovanějších médií zpochybňuje právo na obranu země, která je od svého vzniku permanentně terčem smrtelných výhrůžek svého bezprostředního okolí, což je něco, co si Evropané už neumí představit.

Proč ne Izraelci?

Pořád totiž platí, že Izrael nedělá nic jiného než všichni ostatní – vyhrazuje si právo na obranu. Už je skoro trapné něco takového připomínat: to, že je ve hře hrozba dalekosáhlého konfliktu, a na scéně jsou dokonce jaderné zbraně, nevyplývá z povahy Izraele, ale místa, kde se tento stát nachází. Izrael si pořídil jaderné zbraně ze stejného důvodu, s nímž ve studené válce čelil Západ komunistům – aby udržel v bezpečném odstupu jejich početnější konvenční armády. Chtít kontrolovat (což je v praxi nutné číst jako chtít omezit) izraelské zbraně, znamená chtít vydat Izrael všanc nepřátelům, kteří nejsou hypotetičtí, ale konkrétní s konkrétními výhrůžkami nejtěžšího kalibru, jako to dělá Írán. 

Izrael naopak potřebuje pochopení a podporu. Jednak jako zdaleka největší spojenec Západu na Blízkém východě a pak jako oběť toho, co už se Evropané a Němci zvlášť musí napořád pokoušet byť jen trochu odčinit – holocaustu. A tomu, že vzpomínky na něj jsou v debatách kolem Izraele pořád přítomné, by se nikdo neměl divit. Holocaust je pro mentalitu Izraelců určující mnohem víc než pro Evropany zážitky z jakékoli války. Přesto i Češi velmi často mluví o svém válečném utrpení (minimálně pokaždé při vyjednávání vzájemných pozic s Německem). Proč by tedy nemohli Izraelci?