Dopisy

PĚŠÍ SOBĚ

RESPEKT 13/2012

Přestože se mi líbil váš článek, musím zásadně nesouhlasit s tvrzením, že města jako Most, Ostrava nebo Zlín nejsou stavěná pro pěší. Konkrétně ve Zlíně, kde bydlím, se dá všude v centru dojít pěšky, chodníky jsou široké, přechody značené, parky umetené. Na odlehlejší sídliště vedou pěší stezky a jednosměrný provoz v centru je pro pohyb pěších jako dělaný. A vzdálenější místa? Copak chodíte z Černého Mostu na Václavák? Pojďme se už zbavit klišé, že Ostrava je špinavé průmyslové město, Zlín industriální zapadákov a Praha snem pro život.

Lenka Blažková

OSTRAVICA JE NAŠE!

RESPEKT 13/2012

Jako rodilé Ostravačce mi samozřejmě leží osud bývalého obchodního domu Ostravica na srdci. Autorka Kateřina Šafaříková se nicméně dopouští v článku přílišných zjednodušení. Nemyslím si, že v Ostravě proti sobě stojí dobrá fronta angažovaných občanů a zlý magistrát bojující jen za zájmy developerů.

Budovy Ostravice jsou soukromým majetkem a město má jen omezené možnosti vůči majiteli postupovat (pokuta je nejzazší možnost). Navíc developer v tomto případě budovy nikdy nezískal od města, ale od předešlého soukromého vlastníka. Město si tedy nemohlo vymínit žádné sankce. (Od města získal Amádeus Real jen sousedící nezastavěný pozemek.)

V článku glorifikované aktivity skupiny místních jsou tak úsilím odsouzeným k marnosti. Energie by se přitom dala zaměřit k menším, ale reálnějším projektům. Chátrajících památek v soukromém vlastnictví jsou dozajista v zemi stovky či tisíce. Je to často důsledkem nepovedené privatizace 90. let. Nadávat kvůli tomu dnešnímu primátorovi je ale nepochopením povahy soukromého vlastnictví. Jak by třeba mohlo město památku na vlastní náklady opravit? Jak by obhájilo investici do cizího majetku? Může tak maximálně provést nejnutnější opravy, pokud by stav budov ohrožoval okolí.

Anna Thompson

VELKÉ ZMĚNY NA OBZORU

RESPEKT 14–15/2012

Fareed Zakaria v článku vyjadřuje názor, že těžba břidlicového plynu je pro Polsko požehnáním a hraje do karet Spojeným státům. Nebudeme prý tak závislí na vrtoších Kremlu či dalších nedemokratických režimů, a máme se tedy radovat. Nechci nijak zpochybňovat jeho politické a hodnotové nastavení. V dlouhodobém horizontu ale nemluví pravdu. Jakkoli totiž nyní může být vyvázání z vlivu ropných a uhelných mocností pro Západ výhodné, začneme-li těžit břidlicový plyn, výhledově na tom ostrouháme.

Jak totiž ve stejném čísle Respektu správně připomíná Martin Uhlíř v článku „Meze růstu podruhé“ a Pavel Nováček v textu „Lidstvo v bodě obratu“, nečelíme nyní jen své závislosti na saúdskoarabské ropě a ruském plynu, ale především své závislosti na neřízené spotřebě, která nás dovedla na hranu katastrofy. A s tím nám břidlicový plyn nejen nepomůže, ale od řešení environmentální krize nás ještě vzdálí.

Podle současných propočtů je dopad břidlicového plynu na oteplení planety ještě větší, než jaký má špinavé uhlí. Při jeho těžbě totiž do atmosféry uniká velké množství metanu, který klima mění mnohem výrazněji než oxid uhličitý. Požadovat jeho těžbu a zároveň se snažit vyhnout vlnám milionů klimatických uprchlíků, záplav a letního sucha tedy dohromady nejde. Budeme-li těžit břidlicový plyn, přijde změna klimatu v té nejvážnější podobě.

Možná to pan Zakaria neví, možná se mu to jen nehodí do krámu. Každopádně si ale musíme vybrat, zda spolu s ním upřednostníme dočasný ekonomický rozvoj několika vyvolených států, nebo se za pomoci obnovitelných zdrojů, úspor v domácnostech a průmyslu a vlastní skromnosti budeme snažit o udržitelnější budoucnost pro všechny. Honit oba zajíce naráz nemůžeme.

Jan Skalík, Zelený kruh

FARÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE

RESPEKT 14–15/2012

Protest skupiny rakouských katolických farářů namířený proti biskupům vlastní církve je v článku Tomáše Lindnera představen jako osvěžující novota a spravedlivá rebelie proti autoritě. Alespoň tak ji popisuje její iniciátor Helmut Schüller, který je v článku mnohokrát citován. Nic nemůže být dále od pravdy.

Ve skutečnosti jde o požadavky, které prosazovala v průběhu dějin spousta jednotlivců i skupin. Každý odpor vůči mocným sice přirozeně vzbuzuje sympatie, ale je třeba se v tomto případě více zamyslet nad tím, proti čemu vlastně směřuje. Pokud by farářská iniciativa útočila pouze na celibát, případně na postavení laiků v církevních radách, byla by to sice u duchovních katolické církve rovněž nepřípustná aktivita, ale budiž. V takovém případě by byla napadána pouze disciplinární nařízení, na nichž současné vedení církve trvá, ale která teoreticky mohou být časem změněna. Pokud ovšem rakouští klerikové horují za svěcení žen na „kněžky“ a za přistupování rozvedených a znovu sezdaných osob ke svátostem, nenapadají předpisy církevní, nýbrž dogmata církve, která se podle jejího výkladu rovnají zákonům božím.

Zákaz účasti osob žijících v těžkém hříchu na svátostném životě církve a nemožnost udělovat svátost kněžského svěcení ženám jsou podle mnohokrát deklarovaného vyjádření církve neomylné, a tudíž nikdy nezměnitelné pravdy víry. To, co odlišuje katolickou církev od církví protestantských, je její tvrzení, že jen a pouze ona dokáže pravdivě a neomylně interpretovat boží záměr. Protestantské církve tuto jistotu nedeklarují.

Pokud by současný papež nyní prohlásil, že katolická církev dva tisíce let tvrdila, že je něco pravdivé a neomylné, a přitom to byl od začátku omyl, co by to asi udělalo s její důvěryhodností? Chápu, že liberální protestanti stejně jako liberální čtenáři Respektu zatleskají Schüllerově snaze proměnit církev, která ví, kde je pravda, na církev, jež možná mlhavě tuší, kde je pravda. S takovou církví se dá totiž snadněji nesouhlasit či ji snadněji ignorovat. Proč ale tuto snahu rozvíjejí stovky katolických farářů, kteří by místo toho mohli odejít do jedné z více než 30 000 církví bez autoritářského vedení, nad tím zůstává rozum stát.

Jan Kohoutek

PRÁCE JAKO RADOST

RESPEKT 14–15/2012

Velmi mě zaujala v posledním čísle část věnovaná práci, pracovnímu času atd. Nenašla jsem tam bohužel pro sebe jako lékařku, pracující na lůžkovém oddělení velké nemocnice, velkou inspiraci.

Práce z domova nebo klouzavá pracovní doba je pro nás, řadové nemocniční lékaře, fikce, protože zkrátka naše práce má svoje specifika daná tím, že pacienta si prostě domů vzít nelze.

Často se mi nedaří „vejít se“ do pouhých 8 hodin práce, pravidelně denně strávím v práci navíc 2–3 hodiny (velkou část pracovní doby zabere psaní a kontrola dokumentace, ne práce u lůžka pacienta). Tuto dobu mi zaměstnavatel neproplácí s tím, že mám využívat pracovní dobu efektivněji. Což by znamenalo buď se vykašlat na pacienty, nebo na papíry, nebo na obojí, anebo být chronicky na psychostimulanciích, abych vše během 8 hodin zvládla.

Už jsme s dalšími kolegyněmi lékařkami-matkami diskutovaly, zda by například sdílená pozice nebyla pro nás přínosná, ale vlastně neznáme nikoho z okolí, kdo by měl s tímto nějakou osobní zkušenost. V zásadě ale ve valné většině velkých nemocnic je to stejné jako u nás – lékař na oddělení má osmihodinovou pracovní dobu, několikrát v měsíci potom slouží pohotovost, po níž ráno znovu nastupuje do práce. Čili status quo, nastavený úderníky a údernicemi před x desítkami let. 

Marie Vítková

TĚŽKÉ ČASY ZA URALEM

RESPEKT 14–15/2012

Celý text předně trpí řadou faktografických nepřesností, které pak ubírají na důvěryhodnosti všem dalším informacím. Tak například Jekatěrinburg v rozporu s tvrzením v článku nikdy nebyl carským sídlem. Ano, jmenuje se po Kateřině I. a právě tady byl ve vyhnanství zavražděn bolševiky Mikuláš II. i s rodinou (tahle informace v článku zcela chybí), ale car zde nikdy nesídlil. 

Rovněž u zmínky o Jelcinově soše bych čekal informaci o tom, že Jelcin pocházel právě z tohoto města, zde dělal kariéru a za jeho vlády jako městského tajemníka KSSS v 70. letech nechal zbourat dům, ve kterém byla carská rodina zavražděná.

Nepřesností je také popis „třítisícového uralského pohoří“, případně „mohutné hradby uralských hor“ z předchozí reportáže o ruských volbách. V okolí Jekatěrinburgu totiž dosahují vrcholky Uralu výšky jen kolem 600 metrů nad mořem, a v mohutnosti je tedy překonají i naše Brdy. Nejvyšší hora celého Uralu má necelých 1900 metrů. Dalším přehmatem je tvrzení, že „český konzulát přetrval ještě z dob socialismu“. Konzulát ČR byl v Jekatěrinburgu ve skutečnosti otevřen až v roce 2002.

Autor píše, že „na Urale se ropa netěží“ a není na ní přímo závislý. Ano, přímo v horách se netěží, jinak tahle věta vlastně ukazuje na nepochopení reality a výjimečnosti popisovaného regionu. Je to naopak právě ropa a plyn, které vedle gigantických průmyslových závodů činí z Jekatěrinburgu ekonomicky tak zajímavé město.

Pravým významem města vůbec není chystaná kandidatura na EXPO. Důležitější je podle mne onen potenciál pro české firmy. V reportáži nejsou uvedeny konkrétní příklady, co zde české firmy dělají – je to například v prosinci dojednaná a prezidenty ČR a RF stvrzená miliardová zakázka pro společnost OHL ŽS na dostavbu železnice za polárním kruhem a na to navázané další zakázky pro české firmy.

Štěpán Černoušek

SÁM NIKAM NEJDU

RESPEKT 14–15/2012

Na rozdíl od pana Švehly si myslím, že není dobré mít lidi, jako je Roman Smetana. Naopak bych řekl, že lidí se sklony jako má on je v zemi příliš. Když se jim nelíbí zákon nebo rozhodnutí soudce, tak ho prostě neuposlechnou. Jak se pak má vychovat tak nutný respekt k rozhodnutím soudů, když je kdekdo bude ignorovat pod bůhvíjak bohulibými záminkami? Pan Smetana ignoruje možnost obrany a odvolání přes advokáty a soudy a ignoruje soudní rozsudek, když se mu nelíbí. Dřív si volně interpretovali zákon komunisti, dnes to bude dělat kdejaký anarchista? To, pane Švehlo, je cesta do pekel. Styďte se.

Petr Janeček

OPRAVA

V Respektu 14–15/2012 jsme otiskli v dopisech názor paní Marie Petrové z ministerstva životního prostředí. V dopise vyjadřovala svůj osobní názor, nikoli názor MŽP. Paní Petrové se tímto omlouváme.

Redakce