Bože, nech mě naživu!

Hugo Chávez pokorně prosí Boha o život a chystá se na nové volby. Ve hře je nejen osud Venezuely, ale také kubánského režimu.

Pořád ještě korpulentní muž s chlapáckými gesty a silným charismatem má v očích slzy. Slzy pokory a lásky k Bohu. Dlouholetý venezuelský prezident Hugo Rafael Chávez Frías (57) prosí Boha o svůj život, od loňského června ohrožený rakovinou. Před dvěma týdny se vrátil z léčebných procedur na Kubě a jeho rodina uspořádala na jeho počest slavnostní mši. Na ní Hugo Chávez svým výrazným hlasem zpíval a vzýval Boha vlastní modlitbou: „Dej mi život, i kdyby jen plápolal malým plaménkem, i kdyby měl být plný bolesti, dej mi život, protože ještě musím vykonat mnoho věcí pro svůj lid, pro svou zemi. Neber si mne ještě, dej mi svůj kříž, dej mi své trny, dej mi svou krev, jsem připraven to všechno unést, ale živý.“ Hugo Chávez recitoval a jeho matka Elena si utírala slzy bílým kapesníkem.

Návrat ke kořenům

Caracaský arcibiskup Jorge Urosa Savino, jehož svého času ateista Hugo Chávez nazýval „troglodytem“, prezidentův návrat do lůna církve komentoval zdrženlivě. Poté, co dosloužil vlastní mši věnovanou násilí, které od nástupu Cháveze k moci v zemi vzrostlo o více než 400 %, arcibiskup řekl: „Je moc dobře, že pan prezident pocítil svou víru. Doufejme, že tento jeho cit je autentický.“

Hugo Chávez se možná opravdu vrátil ke kořenům. Vyrůstal totiž v hluboce věřící, chudé rodině ve vesnici Sabanetas v úrodných pláních na úpatí And. Matka z malého Huguita chtěla mít kněze, ale on se viděl především jako hráč baseballu v americké lize. Dodnes sportovní terminologii používá, a když byl operován podruhé, prohlásil, že mu vyoperovali z břicha nádor velký „jako baseballový míček“. Největším idolem dětství a mládí tohoto levicového vůdce nebyl rozhodně ani Che Guevara, ani Fidel Castro, nýbrž baseballový nadhazovač Isaías Látigo Chávez. Když v roce 1969 baseballový idol zemřel při leteckém neštěstí v Maracaibu, proplakal Huguito několik nocí.

V sedmnácti letech se Hugo Chávez přihlásil na vojenskou akademii a začal se přátelit s bratry Wladimirem a Federikem Tiradovými. V knihovně jejich otce si společně čítali v knihách Marxe a Engelse. „My jsme ho nakazili virem socialismu,“ vzpomíná hrdě na svého přítele z mládí Wladimir Ruiz Tirado v reportáži španělského deníku El País. Ve vojenské kariéře to mladý Hugo Chávez dotáhl až na podplukovníka a parašutistu.

Na počátku 90. let si pak odseděl dva roky za účast na nepovedeném armádním puči. Tehdejší neoblíbený prezident, proslulý korupčními skandály, Carlos Andrés Pérez se dokázal udržet v křesle a více než stovku vzbouřenců pochytal a uvěznil. Hugo Chávez ovšem na vězeňském kavalci neztrácel čas. Během puče si totiž uvědomil, že má jisté charisma a vůdcovskou povahu. Ve vězení pak sepsal svůj politický program Jak ven z labyrintu a chystal se na dráhu politika.

Po dvou letech vyšel triumfálně ze své cely a pověst o něm šla od úst k ústům, rodil se národní hrdina, nový Simón Bolívar – osvoboditel. Hugo Chávez jako bývalý student postgraduálních kurzů historie, politologie a marxismu-leninismu Bolívara zbožňuje a jeho obrodné hnutí se také jmenuje bolivarismo. Spočívá v účinném koktejlu různých levicových idejí, zejména marxismu-leninismu, a slibuje chudým obyvatelům Venezuely, že vybřednou z bídných životních podmínek a dostanou se ze slumů.

V socialismu 21. století

V kdysi nejstabilnější demokracii Latinské Ameriky fungující bez větších zádrhelů po celou dobu studené války se u moci střídaly dvě strany a Venezuela byla považována za bohatou princeznu. Příjmy z ropy tvoří více než 80 % veškerého exportu a 40 % HDP.  Ropné devizy přitékaly do státní kasy zejména ze Spojených států, pro něž venezuelské zásoby představují 15 % ropných zdrojů.

Díky vysokým cenám mohl venezuelský stát v 60. a 70. letech financovat sociální politiku, jež byla na latinskoamerické a mnohdy i evropské poměry nevídaná. Subvencoval byty, regulací udržoval nízké ceny zboží, školství a zdravotnictví bylo zdarma. Venezuela se stala pro cizince jednou z nejdražších zemí na světě, protože fixní a podhodnocená cena dolaru byla odstrašující. Zato Venezuelci si vyhazovali v cizině z kopýtka a jejich nejoblíbenější destinací bylo Miami.

Pak přišly v 80. letech nízké ceny ropy, závazky vůči ropnému společenství OPEC a příkré zadlužování. Mezinárodní měnový fond navrhoval škrtat velkolepé státní výdaje a orientovat zemi na pestřejší paletu produkce a exportu. Tyto změny se netěšily velké popularitě. Ke škrtům se přidružila klasická latinskoamerická korupce a klientelismus a prudký nárůst sociálních rozdílů. Z toho všeho pak těžil mladý, velkým řečnickým nadáním a charismatem oplývající Hugo Chávez, jehož si později za žáka vybral sám Fidel Castro. V roce 1999 zvítězil v demokratických volbách a od té doby Venezuele vládne nepříliš demokratickým způsobem pod heslem své vlastní ideologie nazvané „socialismus 21. století“.

Hlavním cílem Chávezova politického programu bylo zejména znárodnění těžby ropy, části zemědělské půdy, telekomunikačních firem, bankovnictví a médií. To se mu během třinácti let u moci skutečně povedlo a jeho administrativa již deset let kontroluje nejen ropnou společnost PDVSA, ale také původně mexické cementárny Cemex SAB nebo ocelářskou společnost SIDOR. Všechny firmy, zejména potravinářské, dnes stojí před hrozbou vyvlastnění pokaždé, když odmítnou dodávat na trh rýži nebo fazole za regulované ceny. Před třemi lety venezuelský stát začal kontrolovat jeden z největších bankovních domů Banco de Venezuela a stal se tak nejvýznamnějším hráčem venezuelského bankovního systému.

Z těchto zestátněných příjmů a díky současným opět vysokým cenám ropy se nyní financují štědré sociální programy, bezplatné zdravotnictví a vzdělávání. V době globální hospodářské krize se Venezuele podařilo snížit zahraniční dluh z 26,5 na 9,8 % HDP a také zpomalit inflaci, která však stále hrozí kvůli příliš silnému kurzu bolívaru vůči americkému dolaru. Celkově se však Venezuela stále jako v minulosti hospodářsky orientuje zejména na těžbu ropy a to nahrává vysoké míře korupce a nadměrné závislosti na výkyvech v cenách strategické suroviny.

Je nesporným faktem, že se podařilo z bažin extrémní chudoby vytáhnout více než 72 % lidí, nicméně pod jednou podstatnou podmínkou. Je třeba příslušet k tzv. chavistům, čili lidem, kteří volí Huga Cháveze, a to pokaždé, když jdou k volbám. Chavisté jsou také ti, kdo mají zajištěná místa ve státním sektoru (a ten dnes vzhledem k zestátňování zaměstnává většinu občanů), ale pokud nedrží oficiální linii, hrozí jim tzv. congelador, tedy mrazák neboli sesazení z funkce, vyhazov či odebrání penzijního pojištění. Pokud chcete volit opozici, musíte se s těmito věcmi rozloučit a lidé se často bojí, že ve volebních místnostech jsou  „Chávezovy satelity“, tedy technika, pomocí níž jsou během voleb špehováni a posléze zapsáni na černou listinu odpadlíků.

Nejvíce ovšem Venezuelany trápí pouliční násilí, které za Chávezovy vlády stouplo o stovky procent. Na svědomí ho mají především drogoví dealeři, jimž se za Chávezova režimu výborně daří (není náhoda, že Hugo Chávez podporuje jednu z největších latinskoamerických drogových organizací – levicovou kolumbijskou guerillu FARC), a organizátoři únosů pro výkupné, kteří sídlí většinou v chudinských čtvrtích. Tam ovšem vláda neposílá policii, aby si neznepřátelila své voliče. Podle statistik byli v posledních deseti letech přepadeni, okradeni nebo uneseni dva ze tří Venezuelanů.

Konečně soupeř

Chávezova populistická politika však už neúčinkuje na nejmladší generaci. Nebojí se vyhazovu ze státního zaměstnání a čím dál častěji a hlasitěji se ozývá proti porušování lidských práv v zemi či proti cenzuře. Mladým lidem zejména vadí změny v ústavě, které Chávezovi zaručují doživotní možnost kandidovat na prezidentskou funkci a posunuly tak tradičně demokratickou zemi na úroveň diktatury. Tato mladá krev vlila naději do žil do té doby roztříštěné opozici, která až dosud marně hledala rivala schopného vyrovnat se Chávezově silné osobnosti. Navíc po roce 2002, kdy opozičníci v čele s velkými obchodníky, církví a za mohutné podpory soukromých televizí zpackali státní převrat, nebylo snadné přesvědčit chudší vrstvy o tom, že Hugo Chávez není pro Venezuelu ten nejlepší prezident.

Letos v únoru však došlo k zásadnímu obratu. Opoziční strany uspořádaly společně primárky, z nichž vzešel jako vítěz dosavadní guvernér ropného venezuelského státu Miranda, právník Henrique Capriles Radonski (39) ze strany Primero Justicia (Nejdříve spravedlnost). Opoziční strany slavnostně vyhlásily, že po letošních volbách spálí veškeré záznamy o voličích, kteří se voleb zúčastní, aby údaje nemohly být zneužity tak, jak to bývá ve Venezuele v posledních letech zvykem. Potomek židovských uprchlíků z Polska a Ruska Henrique Capriles Radonski se tak v říjnu v prezidentských volbách utká s Hugem Chávezem a je to poprvé za třináct let, co bude mít comandante proti sobě stejně charismatického a oblíbeného politika, jako je on sám.

Chávezův zdravotní stav však se zatajeným dechem nesledují jen prezidentovi příznivci nebo opoziční kandidát. Asi nejnapjatější jsou Kubánci. Na osudu venezuelského prezidenta totiž závisí dodávky 100 000 barelů ropy denně, tisíce tun brambor, balíky cihel nebo čisticích prostředků. Tohle všechno dnes režim bratří Castrů díky Chávezovu socialismu 21. století z Venezuely dováží velmi levně. Pokud ale venezuelský prezident nad zákeřnou chorobou nezvítězí, bude Kuba od venezuelské ropy odstřižena a nastane další tzv. speciální období, stejně jako po pádu berlínské zdi, kdy se na Kubu přestalo dovážet levné sovětské zboží a ropa a všichni ruští specialisté a inženýři si sbalili kufry a odjeli.

Hugo Chávez však už jednou svou smrt přežil. Přesně před deseti lety, v dubnu 2002, byl zajat a uvězněn při státním převratu na vojenské základně na ostrově Orchila. Odmítl podepsat rezignaci a připravoval se na popravu. Nicméně díky mohutnému nátlaku davu svých příznivců se po osmačtyřiceti hodinách vrátil k moci. Teď prosí Boha o slitování a jedním dechem dodává, že musí ještě vykonat mnoho věcí pro lidi, kteří ho před deseti lety zachránili. A jen Bůh, společně s ruskými a kubánskými lékaři, rozhodne o tom, zda se věčná mise venezuelského prezidenta naplní, nebo ne.

Autorka je hispanistka.