Až na dno vědy

Každý pokus zhodnotit výkon tuzemských vědců zatím vyvolal v komunitě akademiků bouři. Žádný ale neskončil trestním oznámením. Až letos. Vedení nejhůře oznámkovaného Orientálního ústavu Akademie věd ČR si najalo advokáta a upozornilo policii na metodu, jakou se akademie rozhodla posoudit svůj vlastní vědecký výkon. Jde o prestiž i peníze. Žebříček vyšel v médiích, takže třeba o orientalistech teď každý ví, že jsou tady „nejhorší“. A navíc na příští rok dostanou místo obvyklých 15 milionů jen 13 a půl. To je citelná ztráta.

Hodnocení akademie mělo řadu chyb a kritiku nesklidilo zdaleka jen od potrefených orientalistů. Zároveň šlo ale o historicky první pokus dotáhnout posuzování vědeckého výkonu do podoby, která je srovnatelná s normou vyspělého světa. Pokud se chyby příště podaří odstranit, mohla by metoda zvolená Akademií věd ČR sloužit ostatním vědeckým ústavům i univerzitám v zemi.

Nenechat se semlít

Hodnocení vědeckého výkonu na akademii trvalo rok a dohromady stálo desetmilionů korun, které akademie zaplatila ze svého rozpočtu (ten činí čtyři miliardy). A hlavní motivací, proč se do celé věci pustit, byla sebeobrana před systémem, jakým se rozhodl vědu hodnotit a podle změřeného výkonu také financovat stát. Vžil se pro něj dnes už všeobecně známý pojem „kafemlejnek“ a jeho zavádění do praxe před dvěma lety způsobilo, že jinak zdrženliví a neangažovaní čeští vědci vyrazili protestovat do ulic.

Problém „kafemlejnku“ je v tom, že roboticky zpracovával výsledky práce badatelů od historiků přes astronomy až po konstruktéry leteckých motorů, převáděl je na body a podle toho rozděloval peníze.

Ve srovnání s předchozí dobou, kdy výkon vědců posuzovaly různé grantové komise sestavené často z těch samých lidí, kteří o granty žádali, šlo o pokus vnést do posuzování vědeckých výkonů objektivitu. Výsledný systém však spadl do druhého extrému: posuzoval pouze kvantitu a zcela pomíjel kvalitu. Nebyl třeba schopný rozlišit solidní vědeckou monografii od pouhých skript. Oběma přisoudil stejný počet bodů.

Univerzity systém financování podle „kafemlejnku“ – byť s nevolí – přijaly a financují podle něj své vědecké ústavy. Akademie věd ČR se ale rozhodla postupovat jinak. Peníze od státu sice také dostala podle „kafemlejnku“, rozhodla se je však přerozdělit podle svého vlastního systému hodnocení, jak to vědeckým institucím umožňuje zákon.

Zjednodušeně řečeno, systém akademie je založený na tom, že tvrdá data v podobě počtu publikovaných vědeckých článků, knih či originálních objevů interpretují experti z daných vědeckých oborů, a teprve na základě jejich diskuse vzniká konečné známkování (od jedničky do pětky, jako ve škole). Cílem je zohlednit rozdíly mezi jednotlivými vědními obory. Například lingvista zabývající se češtinou nemůže mít ve světových vědeckých časopisech takový ohlas jako třeba fyzik, protože světový časopis pro češtinu prostě neexistuje, zatímco těch fyzikálních jsou desítky. Systém hodnocení, který tohle zohledňuje, sestavila akademie podle nizozemského a britského modelu. Na hodnocení se potom kromě Čechů podílelo i dvě stě zahraničních vědců z Evropy, Spojených států i Japonska.

A jak říká současný předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš, systém byl zároveň nastaven tak, že zmapoval ten nejhlubší „základ“ celé vědecké instituce. Hodnotil totiž jednotlivé vědecké týmy, nikoli celé ústavy, pod které vědecké týmy spadají. Logika toho je jasná: výkon ústavů může táhnout třeba jenom jeden špičkový tým a ostatní nevýkonné se tak za něj skryjí. Tyhle rozdíly mělo hodnocení odhalit.

V Česku šlo o první pokus a při velkém množství hodnocených i hodnotitelů panovaly zmatky. „Dnes už bych asi na hodnocení najal profesionální zahraniční agenturu,“ říká po dvouletých zkušenostech šéf akademie Jiří Drahoš.  „Vyšlo by to sice dráž, ale bylo by to profesionálnější.“ Komplexní hodnocení výkonu vědy je totiž speciální obor, na který není nikdo v akademii vlastně školený. Přesto si Drahoš za výsledky celého procesu stojí a po ostrých debatách je loni potvrdil i sněm Akademie věd ČR, což je cosi jako malý parlament vědecké instituce, bez jehož souhlasu by nešlo výsledky hodnocení uznat za platné.

Příště bude líp

Kritici „akademickému verdiktu“ vytýkali spoustu věcí – od údajně povrchních podkladů pro zahraniční  hodnotitele až po nejasnosti v nastavených kritériích. Ty vedly třeba k tomu, že hodnocení svých vědeckých týmů mohli nakonec velmi ovlivnit šéfové příslušného ústavu: záleželo totiž na tom, jak sepsali sebehodnocení, což byl první krok celého posuzovacího procesu, ze kterého se potom vycházelo. Ukázalo se, že ti, kdo se vychválili, dopadli lépe než ti, kdo podrobili vlastní pracoviště poctivé kritice. Přesto se drtivá většina ústavů s hodnocením smířila, bere ho jako vodítko, jak se svými týmy pracovat dál. Například v Ústavu molekulární genetiky dostalo šest týmů známku tři. Šéf ústavu Václav Hořejšíu tří pracovišť známku bere jako fér a rozhodl se je zásadně reformovat, druhou polovinu hodnocení pokládá za nespravedlivou. „Zasloužili by si lepší známku,“ říká Hořejšína adresu některých „trojkařů“. Do budoucna je ale optimistou: „Jsem si jistý, že v dalším hodnocení uspějeme daleko lépe. Zvlášť pokud bude další audit svěřený profesionální firmě.“

Ředitelka Orientálního ústavu Stanislava Vavroušková to však vidí jinak. V reakci na hodnocení týmů svého ústavu – dva dostaly za 3, jeden za 4 – se nespokojila jako ostatní ředitelé s obecnou kritikou, ale pečlivě zaznamenala každou procesní chybu, ke které během hodnocení došlo, a odmítá výsledek uznat, dokud nedojde k nápravě. Vadí jí například, že Akademická rada (řídí Akademii věd ČR) upravovala u některých výsledků známky, aby zpřísnila příliš benevolentní hodnocení.

Orientálního ústavu se sice tyto změny nedotkly, ale Stanislava Vavroušková trvá na tom, že šlo o překročení dohodnutých pravidel a celý proces hodnocení se tím znevěrohodňuje. „Nebylo to prostě transparentní,“ argumentuje. „Rok jsme usilovali o to, aby nám vedení akademie svoje kroky vysvětlilo. Nevysvětlilo nám nic, takže nezbývá než se obrátit na soud.“  Jak dopadne trestní oznámení, které ředitelka Vavroušková na Akademii věd ČR podala, se teprve ukáže. Nic podobného totiž v Česku policisté ani soudy zatím neřešili.