V neklidném ráji

Vrtulník, bubny, dělobuch a prásk – to bylo blízko. Kolik je hodin? Čtyři ráno. Vykukuju z okna. Na jižní obloze září hvězdy. Je jiná než naše, divočejší. Stejně jako lidé, kteří pod ní žijí. Dnes jsou zas všichni venku. Třetí noc bojují proti drahému životu na ostrově. Na ulici hoří koše a jejich světlo nahrazuje veřejné osvětlení, které podlehlo útoku kamenů. Vracím se do postele a snažím se usnout. Nejde to. Přemýšlím, jestli nám hrozí nebezpečí. Snažím se pochopit příčiny tohoto vandalismu. Marně.

Na chvíli si ještě zdřímnu, pak vstanu a jdu do pekařství pro čerstvou bagetu. Snídáme. V rádiu hodnotí škody. Vyrabovaný supermarket, vypálená lékárna, několik spálených aut a zdemolovaná část města, ta naše. Rádio Freedom vysílá názory lidu. Dozvídáme se, že se bojuje proti nezaměstnanosti, která překročila 30 €…%, a mezi mladými dokonce 60 €…%. Jiní se zlobí, že zdražil benzin. Ostatní jsou jen naštvaní na Paříž a na „zorey“, bílé Francouze. S Marií se shodujeme, že nedokážou docenit, co mají. Sousední ostrovy jsou na tom bídně.

Vyrážím na autobus. Na zastávce je plno, takže pojede brzy. Místní kluci se zdraví úderem pěstí o sebe, holky se líbají. Družba nezná etnických hranic. Do autobusu se svorně namačkají muslimové, Tamilové i kreolové. Klesáme po serpentinách k tmavomodrému oceánu. Na Boulevard de Sud odbočujeme netradičně vlevo. Ve směru na Chaudron je ve vozovce několik zdemolovaných aut. Úklidové čety již nastoupily, ale zácpě předejít nedokázaly. Nestihnu přestoupit. Na Butoru zběsile vybíhám a stavím žlutý meziměstský autobus jedoucí po pobřežní silnici. Pot ze mě lije. Mám radost, že dnes jezdí. Poslední dobou hodně stávkují.

V Ste Marie si přisedá upovídaný pán, který do mě hučí cosi o svatém prameni, pravém papeži a u každých božích muk se křižuje. Je to ale lepší než posledně, kdy si vedle mě sedl očividně zfetovaný týpek v prostěradlu. Moc ho neposlouchám a dívám se na nádherné panorama hor s lány cukrové třtiny na úpatí. Zdejší přírodu lze pojmenovat jediným slovem – ráj. Tleskám, čímž dávám řidiči zavedené znamení, že chci vystoupit. Dvacetikilometrovou vzdálenost ze St. Denis do St. André urazil za hodinu, což je skvělý čas.

Kupuju si samosku od pouličního prodejce. Čekám na Audrey, kolegyni z asociace Arterre, se kterou jsme připravili ekovýchovný program o zemědělství. Dnešní výuka má proběhnout na církevní škole. Přijíždí pozdě. Jela z jihu přes Plain de Palmiste, kde rostou obří přesličky a kde strašně pršelo, takže musela jet krokem.

Společně hledáme školu Hippolyte Foucque. Asi 400 dětí řádí
na dvorku. Mají svačinovou přestávku. Řev je nepředstavitelný. Koukneme na sebe. Oba se trochu bojíme. Vrátná nás zavede do klimatizované sborovny. Vítá nás Vanessa, milá hipísačka. V její třídě budeme dnes učit. Nevěřím, že ty divochy zvládá. Zvoní. Ohlušující ticho. Třídy jsou rozděleny na skupinky, které se samy organizují. Odpovědnost leží na dětech. Ty chytřejší pomáhají učiteli ve výuce. Výborně spolupracovali. Program se povedl.

Jedeme do Bras Panonu, kde má naše organizace sídlo. Obědváme v kreolsko-čínské restauraci. Majitelka je neuvěřitelně zdvořilá. Dnes má specialitu – „bichique“. Malé rybičky velikosti neonek, réunionský kaviár. Audrey je vegetariánka, dává si listy „chouchou“. Odpoledne máme schůzku s Matthieuem, bude pro nás pracovat. Platit ho bude úřad práce. Do St. Denis se vracím s ním. Jeho auto nemá baterku, startuje z kopce. Neplatí pojištění. Bojkotuje systém, prací pro nás ho podrývá.

Večer se potkávám s Marií. Sice by zde měla studovat francouzštinu, ale většinu času stráví s byrokracií. Je unavená. Slíbili jsme účast na rozlučkovém večírku kamarádky. Vyzvedává nás. Jedeme na pláž Hermitage. Pije se pivo Dodo a francouzské víno. Od sousedních ohňů zní tklivá „maloya“. Piknikuje zde snad půl ostrova. Zas je dobře.

Lukáš Kala, humanitní environmentalista, stáž Erasmus na Réunionu