Od pásu k podmínkám na míru

Henry Ford by se divil. Shodou okolností právě před 100 lety začal zkoušet pásovou výrobu aut a jeho zlepšovák následně opanoval západní civilizaci na celé 20. století. Teď ekonomové nad termínem fordismus mávají rukou. Produktivita firmy už dávno není jednoduchou rovnicí „výstupy děleno vstupy“, kde byl člověk zařazen do procesu s přesně daným koridorem činnosti a jeho výkon se dal lehce spočítat. Dnes se úkoly a podmínky k práci šijí na míru a ve firmách běžně nepracují dva lidé ve stejném rytmu. Cíl se od Fordových časů nezměnil – mít silnou firmu se silným týmem –, jen pravidla jsou tekutější.

Ta krása nemuset přemýšlet

„Klasická produktivita je veličina minulosti,“ začíná rovnou personalista Jan Bubeník, šéf společnosti Bubenik Partners, jež dodává do zdejších i cizích firem vrcholové manažery, kteří mají podnik postavit či zachránit. „Měří jen objem, ale už neodráží kvalitu ani lidské emoce,“ dodává Bubeník.

Také v tomhle momentu by se Henry Ford divil. A možná i urazil. Právě premiérová pásová výroba Fordu T totiž odrážela kvalitu i emoce. „Téčko“ si od uvedení na trh v roce 1908 kvůli své jednoduché obslužnosti a spolehlivosti, jinak řečeno kvalitě, rychle získalo srdce Američanů a Fordova továrna nestačila pokrýt objednávky. Právě proto Ford zavedl pásovou výrobu – a slavil s ní mimořádný úspěch. Během jednoho roku, 1913, zkrátil sestavení kompletního podvozku jednoho auta z 12,5 hodiny na 1,5 a mohl tak vyrobit 168 tisíc aut. O rok dříve to přitom bylo jen devět tisíc. Dech beroucí zrychlení výroby, tedy růst produktivity, umožnil Henrymu Fordovi odměnit svoje zaměstnance platem šest dolarů na hodinu, což byl tehdy víc než dvojnásobek průměrné mzdy v USA. Vlastním lidem prodával auta za pětinu ceny a všichni byli spokojení – v podniku zůstávali dělníci celé dekády. Na podobném principu strohosti a pásové výroby pak byly stavěny nejen továrny, ale i další firmy, například kancelářské.

Revolučnost Fordova řízení práce spočívala v tom, že doposud kompaktní týmy mechaniků, které vyrobily auto od prvního šroubku až po odjezd z továrny, rozdělil podél pásu na segmenty, kde dělníci často dělali jen jeden přesně vymezený pohyb, třeba roztloukali nýty. Práce to byla jednoduchá, mechanická a dělníci u ní vůbec nemuseli přemýšlet – tak ostatně Ford definoval pracovní ideál ve své firmě.

Tenhle model průmysl nejen v Americe, ale postupně na dalších kontinentech přebíral, takže první dekády 20. století lze nazvat dobou primitivně pásovou. Od pásové výroby byl pak už jen krok ke strojům, jež byly výkonnější než vycvičená pracovní síla a navíc šetřily náklady – na mzdy, nemocenskou, výpadky v lidském řetězci. Nástup strojů pak vrátil na výsluní to, co Ford kdysi vytlačil – vlastní myšlení. A jsme zhruba v 70. letech a zrození ekonomiky služeb, která stojí na nápadech, servisu, iniciativě jednotlivce, tedy „měkkých“ veličinách.

Rozvoj informačních technologií a internetu obzvlášť ekonomiku služeb – která ve vyspělých západních státech