Jediným řešením je destrukce

David Hons, známý jako Roman Týc, minulou sobotu opustil kriminál, ve kterém na měsíc skončil kvůli žertovné úpravě silniční signalizace. Zaplatil sice za uvedení semaforů do původního stavu, ale pokutu uhradit odmítl. Mezní životní zkušenost si pochvaluje a jediné, co ho kvůli rozhodnutí nastoupit trest trápí, je fakt, že možná bude muset opustit svou skupinu Ztohoven.

Bylo to zpětně viděno dobré rozhodnutí, jít si na měsíc sednout do vězení?

Pro mě bylo jediné možné.

Vaše galeristka se ale nabízela, že za vás pokutu zaplatí.

Nedovedu si představit, že bych se z té věci nechal vyplatit nebo se z ní sám vyplatil. Ale samozřejmě jsem uvažoval nad důsledky. Budu teď mít v papírech, že jsem byl ve výkonu trestu, což je do budoucna strašná nevýhoda.

Právě – takový zápis je pro vaši další streetartovou práci dost limitující. A nejen pro vás, ale i pro celou skupinu Ztohoven, jejímž jste členem a s níž se vaše díla často zaměňují.

Také jsem dal včera skupině návrh, že jsem ochoten z ní vystoupit a dalších věcí se neúčastnit. Jsem v tuto chvíli její slabý článek. Už je na mě nahlíženo jako na recidivistu, a kdyby byl s námi jakýkoli další soud, prokazovali nám třeba znovu šíření poplašné zprávy a prokázali ho, tak bych to odnesl ve velkém.

Navíc v životě jsem sice nikoho neudal, ale spoustu lidí už policie dotlačila do momentu, že ač nechtěli, tak vypovídali, protože jim vyhrožovala mnohaletým vězením. I naše skupina se musela v minulosti vypořádat s jedním „kolegou“, který ač pocházel z graffiti scény, na spolupráci s kriminálkou přistoupil a nám tím

zavařil. Nebudu ho jmenovat.

Prvolepenka a plašenka

Věděli vaši spoluvězni, že jste mediálně známou osobou?

Vzhledem k tomu, že jsem byl první týden na samotce, tak první vězni, s nimiž jsem se setkal, byli kuchaři, kteří mi třikrát denně vydávali jídlo. Když otevřeli dveře, říkali: „A hele, pan Semafor!“ Vězení je svět ve světě, který je natolik uzavřený, že cokoli se v něm stane, je to velká událost, kterou ti lidé osobně prožívají. Takže jsem byl pod jejich drobnohledem.

Jaký k vám měli vztah?

Nesetkal jsem se s žádnou agresí, přímým slovním nebo fyzickým útokem. Ale setkal jsem se s ignorováním. Ti, kdo tam byli na delší tresty, od šesti let výš, byli v komunikaci se mnou opatrní. Nicméně všichni mi hlavně dávali najevo, že mě nevnímají jako člověka, který udělal nějaký trestný čin.

Většinou tam byli za majetkové nebo násilné trestné činy, čili už moje délka trestu mě z nich zásadně vyčleňovala. Všichni se tam přirozeně baví o svých případech, bilancují a srovnávají. Velká část odsouzených počítá s tím, že za půlku trestu půjdou ven, takže citují zákony, ohánějí se paragrafy jako nějací koncipienti z advokátních kanceláří. Se mnou se bavili vesměs přátelsky a pobaveně.

Jak se na vás dívali bachaři?

Byl jsem vězeň v programu MON, což znamená Možný objekt násilí. Je to speciální program se zvýšeným dohledem třeba pro lidi ze známých mediálních kauz. Ale spíš to bylo na ochranu věznice než mě samotného. Pankrác se totiž potýká se svým mediálním obrazem, není to tak dávno, co se v ní oběsil, respektive asi byl oběšen vrah Aničky. Těžko by teď vysvětlovali, kdyby se mně tam něco stalo. Ať už ze strany vězňů nebo bachařů. Bachaři o mně měli speciální přípis, podle kterého se chovali. Byla v tom určitá úroveň vlídnosti, respekt, otázky typu: „Jak to zvládáte?“