Sirotkové ráje

Novela Sirotkové ráje nevznikla z vnitřního popudu autora, ale na objednávku britského nakladatelství Canongate, se zadáním „ze současného pohledu a nezapomenutelným způsobem převyprávět pro moderní dobu některý ze starých mýtů“ (na projektu pracoval i český autor Miloš Urban). Přesto se brazilskému spisovateli Miltonu Hatoumovi (59) podařilo zhostit se úkolu z nečekané osobní perspektivy: ve svém příběhu spojil hned dva mýty o ráji – legendu o El Doradu a o Zakletém městě na dně řeky – s aktuálním osudem jeho rodného města Manaus.

V Jižní Americe žije mýtus mnohem silněji než v Evropě, o čemž svědčí třeba úspěch moderní mytické rapsodie Macunaíma brazilského spisovatele Mária de Andradeho. Hatoum však mýty pouze netlumočí. Přenáší jejich schéma do dnešní doby a soudobého způsobu vyprávění, a tak se jeho novela mění v originální propojení mýtu, současného fiktivního příběhu a historických souvislostí.

Příběh vypráví Arminto z bohaté rodiny Cordovilů. Zatímco pro jeho otce i děda je El Doradem rodinný podnik na export kaučuku, budoucí dědic jejich obchodu nenachází v hmotném bohatství potěchu. Ba naopak, symbolem Zakletého města se pro něj stane srdce Dinaury, osiřelé dívky z klášterní školy, pro jejíž získání je ochoten obětovat cokoli – vzdát se rodinného bohatství, vztahů s přáteli i bloudit měsíce pralesem, kde se Dinaura jednoho dne ztratí, a tak se promění v subjekt Armintova věčného hledání snu o lásce a štěstí.

Sirotkové ráje ovšem zdaleka nejsou jen milostným příběhem. Hatoum v nich zachycuje i ostré sociální rozvrstvení brazilské společnosti podle majetku a etnické příslušnosti, vykresluje tu ekonomickou závislost Amazonie na prosperitě kaučukových plantáží či osudy řady indiánských dívek, které byly znásilněny nebo osiřely. Mýtu se přibližuje i vypravěčský styl, kdy Arminto své posluchače oslovuje a jeho vyprávění se ze stránek řine jako jednolitý plynulý proud monologu.

Hatoumovi se tak podařilo sepsat mnohovrstevnatý příběh o odvaze odmítnout hodnoty svého nejbližšího okolí a hledat svoje vnitřní El Dorado, ať už jím je láska nebo duchovní harmonie. Na rozdíl od mýtu si však nelibuje v patosu, bližší jsou mu různé náznaky, symboly a zamlčování – domýšlení významů vyprávěných příběhů nechává na čtenářově fantazii. Ostatně i v závěru se každý sám musí rozhodnout, zda Arminto po dlouhé pouti pralesem skutečně Dinauru nalezne, či nikoli.

Milton Hatoum: Sirotkové ráje
Přeložila Marie Havlíková, Argo, 154 stran