Editorial: Utržené sluchátko

Odposlechy znovu mění Česko, tentokrát poměrně zásadně. Tématu se věnujeme ve dvou velkých materiálech, takže tady si dovolím spíše dílčí poznámku.

I když zveřejněné telefonáty pánů Béma a Janouška posloužily veřejnému zájmu, je třeba říct, že s ničím se nemá zacházet opatrněji než právě s podobnými nahrávkami. Mnohdy může být obsah vytržený z kontextu, nemusíme dostat celou nahrávku, nevíme, jestli někdo danou situaci nevyprovokoval. Stačí si také uvědomit, jak občas všichni mluvíme do aparátu, o jak soukromých tématech, jaký slovník používáme a podobně. Vytažením takových privátních „úchylek“ na světlo je tedy velmi jednoduché ublížit, nebo dokonce zničit téměř kohokoli.

Zároveň je značně důležité, aby politici, podnikatelé, právníci, ale i novináři měli pocit, že ještě existuje soukromí. Že je možné s kolegy či zdroji probírat důvěrná témata, přemýšlet o strategiích, argumentaci nebo podobných věcech. Pocit, že tato soukromá aréna v Česku bezpečně existuje, narušila strana Věci veřejné, kde se snad v rámci vnitrostranického boje nahrávalo i splachování toalet. Větší počet odposlechů může napáchat další škody. Už dnes je čím dál častěji slyšet od vlivných lidí, že raději omezují debaty s lidmi, zejména těmi, které znají méně. Co kdyby někdo naslouchal?

Loni vyšel ve Financial Times velmi zajímavý článek od editora těchto novin a zároveň ředitele Reuters Institute na Oxfordské univerzitě Johna Lloyda, který rozebíral rizika WikiLeaks a zveřejnění rozhovoru jednoho z britských politiků v novinách. Lloyd píše, že zveřejňování všeho ne vždy veřejnosti poslouží.

„V takové míře transparentnosti žádná představitelná společnost žít nemůže. Spíše je pravděpodobné, že kultura úplné otevřenosti způsobí jednoduše přesun polosoukromé sféry do sféry úplného soukromí – veřejné osobnosti se budou ještě více skrývat za krunýřem technik PR a budou okolnímu světu nastavovat stále více neurčitou tvář.“

Vše výše uvedené se netýká nahrávek, které byly nyní zveřejněny. Protože u nich si můžeme ověřit, že to, o čem se na nich mluví, se reálně dělo. Nicméně i v jejich případě je zajímavé, kdo je pořídil, proč (více na str. 19), co s nimi dělal, a dokonce i to, kdo je médiím poskytl.

Máme radost, že se s vámi můžeme podělit o pár dobrých zpráv. Minulý týden získal Respekt hned tři ceny. Stal se časopisem roku v kategorii titulů s prodaným nákladem od 25 do 50 tisíc kusů. Dále jsme získali cenu za obálku roku a v neposlední řadě za digitální počin, tedy za aplikace pro iPad a Kindle. Děkujeme hlavně vám, protože časopisem roku bychom se nestali, pokud by si nás v loňském roce nekupovalo o 17 % lidí více než v tom předchozím.

Další dobrou zprávou je, že řady Respektu rozšiřují dva zkušení novináři. Editor Pavel Kroulík a filmový recenzent Kamil Fila. Věříme, že jejich příchod ještě posílí vaši spokojenost.

Jak jste si jistě všimli, držíte v ruce dvojčíslo, takže další vydání bude na stáncích až 16. dubna.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery