Žítkovské bohyně

Kateřina Tučková už dokázala, že umí vyprávět. Nelze jí upřít cit pro zajímavé téma, důkladnost při zkoumání podkladů a schopnost proměnit to všechno v poutavý a košatý příběh. Svědčí o tom už román Vyhnání Gerty Schnirch o deportaci brněnských Němců, za nějž získala před dvěma lety Cenu čtenářů Magnesia Litera. Její nový román Žítkovské bohyně o léčitelkách z Bílých Karpat je ve srovnání s ním vyzrálejší, pestřejší i mnohoznačnější. Zároveň však ani tato próza nepřekračuje řemeslný fortel k větší autorské ambici. Nejde tu o literaturu s nárokem hlubšího přesahu, nýbrž příjemné čtivo soustředěné na silný emocionální příběh. Což samozřejmě nemusí být málo.

Duchové za normalizace

Kateřinu Tučkovou přitahují osudy silných žen, které se dokážou postavit příkoří osudu. V příběhu o Gertě Schnirch si ovšem ulehčila práci, když svou hrdinku vylíčila jako jednoznačnou oběť dějin. Gerta neprošla žádným vnitřním konfliktem, k nacismu se od začátku stavěla zdrženlivě a účastnicí neslavného pohořelického pochodu, během něhož byli z Brna vyhnáni němečtí obyvatelé, se stala jako jednoznačně nevinná oběť. Z takového rozvrhu nemohl vzejít originální vhled do traumatu česko-německých vztahů ani otázky osobní viny, které by čtenáře ponechaly v zamyšlení. Podobnou absencí strádá i nový román.

I jeho hrdinka Dora Idesová je ženou trpně trpící, jež musí čelit vnějším ranám a nepřízni osudu. Ty ji ovšem nepřivedou k vnitřnímu přerodu, nevyjeví něco podstatného z lidského života. Pochází z rodu bohyní z Žítkové, slavných léčitelek a věštkyní, jejichž působení v kopcích Bílých Karpat se datuje snad už od šestého století. Jejich léčení a zaříkávání – tzv. bohování – spočívalo nejen ve znalosti léčivých účinků bylin, ale i v napravování zlomenin, věštění z vosku, ve znalosti magických zaříkávání, vedení porodů a nejspíš i provádění potratů. Přestály útoky katolické církve během čarodějnických procesů i zájem nacistů, nakonec však kořeny jejich tradice přeťali komunisté a odumřely i s rozvojem moderní medicíny.

Dora Idesová patří mezi jednu z posledních bohyní. Její matka jí ale své umění nestačí předat, protože ji v opilosti zabije její muž. Dory a jejího mentálně postiženého bratra Jakuba se proto ujme teta Terézie Surmenová, zvaná Surména, další z rodu žítkovských bohyní. Píšou se nicméně sedmdesátá léta, v Československu vládne tuhá normalizace a Surména se ocitne v hledáčku StB, protože její umění se z pohledu dialektického materialismu jeví jako šarlatánství a ohlupování lidí. Surména tak putuje pro falešné obvinění do vazby, z níž je převedena do psychiatrické léčebny – věří totiž, že je schopna ovlivňovat počasí, a povídá si s duchy. Nezletilá Dora skončí v dětském domově a malý Jakub v domově pro mentálně postižené. Dora postupně zjišťuje, že kaskáda takového příkoří není náhoda, nýbrž důsledek staré křivdy a prokletí uvaleného na její rod. Jádrem románu je pak odhalování tohoto tajemství.

Zápletka se možná jeví melodramaticky, ale takové naladění je Kateřině Tučkové cizí. Svůj příběh vypráví civilně, až publicisticky a s detektivním nápřahem. I Žítkovské bohyně jsou stejně jako Vyhnání Gerty Schnirch objemným románem (čítají více než 400 stran) zalidněným desítkou postav, působí však sevřenějším dojmem a tok vyprávění má mnohem větší spád. Napomáhá tomu nejen užší zacílení, ale i formální nápaditost prózy. Líčení osudů hlavních postav tu střídají citace nacistických a estébáckých spisů vedených na Dořiny příbuzné. Mění se tedy jednak jazyk vyprávěného, kdy se Kateřině Tučkové celkem věrně daří napodobit dikci estébáckých spisů, a jednak střídání časových rovin, kdy se z přítomnosti odbíhá do Dořiných vzpomínek nebo událostí pojednávaných ve spisech. A to všechno, aniž by čtenář v dějovém labyrintu nějak zásadně bloudil a příběh ztrácel napětí.

Neznamená to ovšem, že by románu neprospělo krácení. Třeba podrobné líčení života a důvodu osobní nenávisti estébáka Švance odvádí pozornost od hlavní linie románu a podobné je to i s postavou nacisty Norfolka, který měl za úkol sestavit za protektorátu seznam zdejších léčitelek.

Touha vyprávět

Přitažlivost prózy Kateřiny Tučkové spočívá i v sugesci dokumentárnosti. Čerpá ze skutečné historie a příběhů, v doslovu uvádí prameny a autority, s nimiž téma svého románu konzultovala, navštívila několik historických archivů. Příběh žítkovských bohyní navíc není obecně známý, a tak pro většinu čtenářů objevuje svébytný a zapomenutý fenomén.

Na rozdíl od Vyhnání Gerty Schnirch se také nenechává svést romantizujícím a zjednodušujícím pohledem. Žítkovské bohyně vykresluje se všemi rozpory – nejsou to jen moudré stařenky vládnoucí magickou mocí, ochotné vždy pomoci. Vypráví se tu také o tricích, kterými si pomáhaly při věštění a léčení, ukazuje se, že stejně jako dokázaly léčit, uměly i ublížit a uřknout (když ne magicky, tak sociálně). V líčení rozporuplnosti žítkovských bohyní Kateřina Tučková překračuje tezovitost předchozího románu. Věrně zachycuje též atmosféru a podobu života na samotách Bílých Karpat se vší bídou, izolací, alkoholismem a negramotností, jež tu vládly ještě krátce po válce.

V čem ale uvízla na hranici dobrého řemesla, je vyústění a svědectví její knihy. Příběh léčitelské dynastie nenese zobecnitelný přesah. Z románu je cítit sebevědomá touha vyprávět, není to však potřeba něco podstatného sdělit, promýšlet život skrze román. Což umocňuje tragický a neuměle vykonstruovaný závěr, kdy se člověk neubrání otázce k čemu to všechno, když se celá ta tragédie nakonec s triviální přímočarostí zvulgarizuje v násilný akt?

Žítkovské bohyně jsou tedy zdařilou prózou v tom smyslu, že autorka nechtěla dosáhnout víc než toho, čeho dosáhla (nedokázala chtít víc). Její román nabízí příjemné ponoření do jiné reality, člověk se do přediva osudů doslova propadne. Když se ale vynoří nad hladinu, mnoho důvodů, proč se za žítkovskými bohyněmi vracet do Bílých Karpat, nenajde. Román Kateřiny Tučkové tak ztělesňuje velmi dobrý standard současné české prózy. Jenže „úroveň literatury je určena jejími vrcholy“, napsal literární kritik Josef Vohryzek, který před „zřemeslněním“ prózy varoval už v šedesátých letech. Projevuje se podle něj „náměty zrozenými bez básnivosti, bez umělecké myšlenky natolik vyhraněné, aby si diktovala tvar, intonaci, aby si podmaňovala jazyk a obnovovala jej“. To všechno lze říct i o románu Kateřiny Tučkové. Její kniha určitě zmnoží počet úspěšných a oceňovaných titulů, do literatury však mnoho nového nepřináší.

Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně
Host, 449 stran