Zahrada podzemních rozkoší

Je to v pohodě,“ shrnuje Jakub Matuška (30) svou novou situaci. Aby také nebylo: ještě nedávno se sprejer známý pod přezdívkou Masker pohyboval ve skromných podmínkách pouliční graffiti scény, počítal každou korunu a ateliér si pronajímal v uměleckém centru Trafačka, jehož zdmi nezadržitelně protékaly vysočanské plískanice. Aktuální realita je diametrálně odlišná. Z Matušky je uznávaný malíř zastupovaný světáckou galerií Dvorak Sec Contemporary a ateliér si pronajímá v reprezentativním loftovém komplexu Spektrum na Smíchově. Dvorak Sec mu nyní u Staroměstského náměstí uspořádala vůbec první velkou samostatnou prezentaci. Už během vernisáže výstavy Voni mu rostly z uší stromy! byly přitom u většiny obrazů nalepené červené puntíky značící, že dotyčné dílo našlo svého kupce.

V ateliéru má Matuška zrovna rozdělaný další obraz a nad svým náhlým vpádem z ulice do prostředí uměleckého trhu nesměle krčí rameny. „Změna to je. Když jsem si chtěl dřív udělat výstavu, zaplatil jsem za ni sedm tisíc a obrazy si pak odvezl. Teď mi ji uspořádají zdarma a ty obrazy se prodávají.“

Démoni velkoměsta

Malovat začal v šestnácti letech, ale tehdy tomu tak ještě neříkal. S kamarádem ze třídy na soukromé umělecké škole vyrážel do ulic pokrývat zdi svým jménem vyvedeným tahy sprejové trysky. K písmenům MASKER se časem přidala dívčí postava inspirovaná jeho o mnoho let mladší sestrou či symbol audiokazety. Ilegální práce v ulicích je uzavřenou kapitolou Matuškova života: policie ho při sprejování dvakrát chytila a potřetí by to už nebyla jen pokuta, ale průšvih hrozící vězením. Pro strážce paragrafu 257 o poškozování cizí věci by nebyl vzhledem k proslulosti jeho jména problém zjistit, kdo se za přezdívkou skrývá.

Potíže se zákony ale nejsou jediným důvodem, proč Matuškovi přestalo zakázané graffiti ovoce chutnat. „Je to dost opruz. Vždycky jsem chtěl malovat a ilegální věci se nedají dělat tak, abych s nimi byl spokojený.“ Příliš ho neuspokojovaly ani legální plochy, tu největší s Maskerovou prací dodnes najdeme na pražském Černém Mostě. „I na legální zdi je to už kvůli měřítku spíš takový kreslení, u kterého se nedá moc přemýšlet,“ vysvětluje Matuška, který pro malbu potřebuje především čas a klid. A ten na ulicích nenacházel.