Soudruhu, takhle ne!

Po Si-laj byl muž činu. Když se před pěti lety stal šéfem komunistické strany v Čchung-čchingu, rozhodl se vymýtit místní mafii. A konal. Za mřížemi skončilo přes 1500 lidí, včetně podnikatelských bossů, městských úředníků a později popraveného bývalého šéfa policie. Zátah ve třicetimilionové středočínské megalopoli byl největším pokusem zlomit moc gangů v dějinách komunistické Číny.

Po Si-laj byl rázem hrdinou čínského internetu, celebritou a vedle premiéra Wen Ťia-paa zřejmě i nejpopulárnějším politikem v zemi. Konečně nějaký straník zatočil s organizovaným zločinem, který trápí všechna města. A konečně tvrdá ruka dopadla i na místní politiky a milionáře. Po Si-laj si získal pověst jakéhosi Robina Hooda čínské politiky, ačkoli sám nosil drahé hodinky a svého syna poslal na elitní studia do Anglie. Stavěl levné bydlení pro přistěhovalce z venkova, na úkor soukromníků prosazoval státní podniky, jako jediný provinční lídr ve svém městě stanovil konkrétní cíl pro snižování sociální nerovnosti.

Výrazný šedesátník se proto předloni – jako lokální čínský politik – vešel na seznam sta nejmocnějších lidí planety časopisu Time a všeobecně se očekávalo, že letos na podzim vstoupí do nejužšího vedení státu. Pomoci mu v tom měl i osobní šarm a rodinná krev. Nakažlivý úsměv, přímost a otevřenost, kterými se odlišoval od nevýrazných čínských politiků. A „aristokratický“ původ syna jednoho z „osmi nesmrtelných“, tedy legend dějin čínského komunismu.

Nakonec je všechno jinak. Předminulý čtvrtek byl Po Si-laj odvolán z funkce šéfa komunistické strany ve Čchung-čchingu. Na první pohled nevýrazná zpráva v čínských politických poměrech zapůsobila jako zemětřesení. Pozorovatelé Číny a zahraniční zpravodajové se shodovali, že toto je největší veřejný rozkol ve vedení státu od studentských protestů v roce 1989. Nejistota došla tak daleko, že podle zdrojů zpravodaje deníku Financial Times byl minulý týden šéf tajné služby – Po ­Si-lajův spojenec – pro jistotu pod mírným dozorem. Měl zakázáno se veřejně projevovat a stýkat se s vlivnými lidmi.

Odhalený závoj

Po Si-lajův pád měl bezprostřední příčiny. Jeho dlouholetý spojenec a policejní šéf v Čchung-čchingu v únoru utekl na americký konzulát. Později se vydal čínským vyšetřovatelům. Podle jejich zprávy se elitní policista bál o život poté, co Po Si-lajovi řekl o vyšetřování jeho rodiny.

Pravdivost této informace je teď stěží doložitelná – čínští novináři každopádně dlouho popisovali, že Po Si-laj kampaň proti mafii využívá k odstraňování rivalů a nepohodlných podnikatelů. Důležitější než detaily o politickém konci charismatika z Čchung-čchingu je ale širší kontext celé události. Režim totiž na chvilku odhalil závoj, za kterým skrývá tvrdé boje o vládu nad říší středu.

Čínu v říjnu čeká výměna sedmi z devíti členů stálého politbyra, které drží v rukou moc v zemi. Prezident i premiér jsou jen „první mezi rovnými“ v tomto rozhodujícím kolektivním vedení strany a státu. Jen jednou v dějinách komunistické Číny přitom střídání politických generací proběhlo v míru, a to před deseti lety. I studentské demonstrace roku 1989, které skončily masakrem na náměstí Nebeského klidu, byly tehdy vyústěním sporů v komunistickém vedení. Tehdejší premiér, který požadoval politické reformy, byl následně vymazán z učebnic a do konce života zůstal v domácím vězení. Proto i letošní politickou rošádu doprovází značná nervozita.

Ta je o to větší kvůli obrovským výzvám, které bude muset příští politbyro řešit. Jsou výsledkem třiceti let hospodářského růstu. V zahraniční politice má dnes Čína globální zájmy, ale zatím se zdráhá příliš zasahovat do vzdálených míst a radši se zabývá jen vlastními problémy. V ekonomice končí éra levné čínské práce, Čína nebude moci být jen továrnou světa, ale musí vymyslet novou hospodářskou strategii, která umožní pokračování vzestupu. Ve společnosti přibývá korupce, nerovností, nespokojenosti, protestů a cynismu.

Uvnitř strany proti sobě stojí různé myšlenkové proudy s odlišnými názory na řešení těchto výzev a na další směřování země. Po Si-laj přitom reprezentoval jeden z nich.

Osud poražených

„Zpívej rudé písně, čti klasiky, vyprávěj příběhy, šiř slogany.“ Tento nápis vítá návštěvníky na nádraží v Čchung-čchingu, kam je rychlostí tří set kilometrů za hodinu doveze nový rychlovlak. Je to křiklavý střet supermoderní Číny a éry Mao Ce-tunga; součást kampaně, kterou se Po Si-laj proslavil stejně jako bojem proti mafiánům. Rozhodl se duchovní prázdnotu života v kapitalistickém velkoměstě vyplnit návratem k Maovi a stát se tak lídrem levicového křídla komunistické strany. Znalci Číny se shodují, že to nedělal ani tak z vlastního přesvědčení – viděl v tom hlavně šanci na ještě úspěšnější politickou kariéru.

„Líbí se mi, co řekl předseda Mao: Svět je náš, všichni musíme spolupracovat,“ stálo například v SMS zprávě, kterou poslal milionům obyvatel Čchung-čchingu. Maovy citáty vloni obyvatelům velkoměsta na mobil docházely pravidelně. Ve školách, na úřadech a ve státních podnicích se povinně zpívaly budovatelské písně. Vězni se museli zpaměti učit knihy komunistických klasiků. Městští úředníci povinně vyjížděli na venkov učit se od rolníků.

Boj proti mafii a za sociální práva. Návrat k Maově ideálům a estetice. Chudí lidé ho za to měli rádi a stále populárnější levicové weby konečně našly spojence, který se mohl dostat do nejvyšších pater státu a zakročit proti dopadům nespoutaného čínského kapitalismu. Po Si-laj bojoval proti organizovanému zločinu a korupci všemi prostředky – ve vězeních se mučilo, justice nebyla nezávislá, právníci se v Čchung-čchingu báli hájit obviněné. I to čínské levici imponovalo – nenechal se svázat řečmi liberálních advokátů, ale vší silou bojuje za dobrou věc.

Soukromé podnikatele, politické reformátory a myšlenkové liberály však tento vývoj děsil. Vzpomínali na kulturní revoluci šedesátých let, kdy se mladí Číňané, stržení Maovým charismatem, obrátili proti straně, málo revolučním úředníkům a veškeré „buržoazní“ elitě. Tehdejší násilné excesy jsou dodnes traumatem, jedním z důvodů, proč se Číňané tolik bojí jakékoli nestability.

„Bez reforem Číně hrozí další tragédie srovnatelná s kulturní revolucí,“ řekl ostatně předminulý týden premiér Wen, který uvnitř strany patří k reformátorům, a soudruhovi z Čchung-čchingu nezvykle ostře doporučil, aby se „nad sebou vážně zamyslel“. O den později byl Po Si-laj odvolán a reformátoři si oddechli.

Jeho úspěch ale zanechá stopy. „Ukázal, jak snadno mohou političtí podnikavci využít společenskou nespokojenost,“ popsal v komentáři pro Financial Times přední znalec čínské politiky Min-sin Pchej. „Strana vidí, že musí zlepšit podmínky, které vyvolávají tento levicový radikalismus.“ Bude to úkol pro reformisty, kteří – i o tom svědčí pád Po Si-laje – mají momentálně ve straně zřejmě navrch.

Směle prezentují své plány na modernizaci země. Reformisté v čele čínské centrální bance doporučují liberalizovat kapitálové trhy – usnadnit Číňanům investice v zahraničí a umožnit cizincům kupovat akcie v čínských firmách. Příští premiér Li Kche-čchiang zase uvítal výsledky společné studie Světové banky a čínského vládního úřadu, která doporučuje posílit soukromé podnikatele na úkor státních firem a majetková práva venkovanů. „Vyčkávání s reformami vedlo k pádu velkých národů a stran,“ shrnuje v úvodníku étos změn deník People’s Daily.

Nejprve ale musí rozhodnout o Po ­Si-lajově životě. „Mimo nejužší vedení komunistické strany se o jeho osudu neví. A možná ho neznají ani oni sami,“ napsal politolog Steve Tsang v britském deníku The Guardian. „Rozhodne o něm opatrné vyjednávání mezi stranickými frakcemi a zájmovými skupinami.“ Jeho odvolání oznámila tisková agentura v jedné zprávě předminulý čtvrtek a od té doby se o něm v cenzurovaných čínských médiích nepíše. Dostane bezvýznamný post? Bude vyšetřován za korupci? Nikdo neví. Osud poražených není v čínském systému tak bezpečný jako v demokracii.