Ostravica je naše!

Pojďte,“ pokyne mladý muž a táhne návštěvu ke zrezivělé mříži. „Támhle pracovala moje mamka, než Ostravici zavřeli. Prodávala punčochy.“ Ze tmy za mříží se táhne vlhko a štiplavý zápach moči a chvíli trvá, než se oči rozkoukají. Pohled do přízemí Ostravice, paláce z 20. let minulého století, který přežil komunismus s puncem vyhledávaného módního domu, vyžaduje notnou dávku fantazie, aby si tu člověk představil točité schodiště obložené dřevem a uprostřed mléčný bar.

Ještě donedávna události okolo chátrajícího ostravského paláce běžely podle osvědčeného scénáře. Developeři stavějící v centrech měst se potajmu dohodli s radními, na starou zástavbu poslali bagry, na místě ruiny postavili svou verzi města a všichni byli víceméně spokojení. Teď si firma Amádeus Real musí myslet, že se v Čechách něco zásadního změnilo. Obyvatelé Ostravy vyšli na protest proti jejím plánům na další skleněný labyrint obchodů do ulic a v Plzni se chystá obecní referendum, které má podobný projekt zastavit. Jedni o druhých sotva vědí a je jim jedno, že jde o tutéž firmu. Po letech apatie jim však došlo, že některé věci je nutné říkat nahlas a důrazně.

Zkáza velkoměsta

Jednadvacetiletý student Michal Šíma hraje v nenadálém pohybu klíčovou roli. Hnán vzpomínkami své matky a vlastní zvědavostí několikrát tajně vnikl do nitra už zabedněné stavby a pořídil fotografie všeho, co viděl okolo sebe. Dal je pak na faceboo­kovou stránku Ostravica, kterou kvůli tomu založil, a snímky zkázy slavného domu se mezi místními rychle rozšířily.

A vedly až k dnešní akci. Je předposlední březnové úterý a na náměstí před Ostravicí v srdci města právě probíhá demonstrace za záchranu celého komplexu tří budov, z nichž dvě jsou kulturní památky. Už dvanáct let chátrají a v necelých dvou stovkách lidí, které sem přivedla výzva organizátorů internetové petice za za­chování Ostravice, to vře, kdykoli zvednou hlavu k protějšímu bloku.

„Rozumíte, v Praze máte historických památek, že ani nevíte co s nimi. Ale tady  v Ostravě jich moc nezůstalo. Maximálně tak tady Deininger,“ říká třicátník Jaroslav Němec, jeden z hlavních mluvčích na demonstraci, a ukáže na šedivou fasádu bývalé průmyslové banky z roku 1905 od vídeňského architekta Wunibalda Dei­ningera, postavené v unikátním anglikanizujícím stylu. Právě tahle budova, někdejší hotel National a další Deiningerova díla v Ostravě jí daly ráz velkoměsta. „No a teď nám zbytky toho padají na hlavu,“ dodává vzrušeně Němec. Chce ještě něco říct, jeho slova ale přehluší skandování lidí „Hanba Kajnarovi“ – míněno primátorovi Ostravy Petru Kajnarovi (ČSSD).

Všechny tři budovy Ostravice vlastní zmíněná firma Amádeus Real. Na přilehlém náměstí hodlá postavit nové obchodní centrum. Památkově chráněné domy, které mají na obchodní centrum navazovat, slíbila opravit a zachovat. Realita je však jiná. Budovy se nechávají napospas zubu času a nikdo je neopravuje. Firma tvrdí, že opravovat se začne až se stavbou obchodního centra, k čemuž ještě nemá všechna nutná povolení. Tohle vysvětlení však Ostravany neuspokojuje.

„Nevěřím jim, že chtějí památky zachovat – racionálně uvažující majitel nenechá dům takhle zchátrat, protože opravy pak jsou o to dražší,“ argumentuje výtvarník Němec. „Podle mě chce Amádeus nechat celou Ostravici přirozené sebedestrukci, aby pak ne­zbylo než budovy zbourat. Nebude se muset starat,“ zmiňuje výklad věci, se kterým tu souhlasí většina místních. Téhle interpretaci nasvědčuje i to, že Amádeus požádal o odejmutí památkové ochrany z Deiningerovy banky – kdyby bylo firmě vyhověno, což zatím nebylo, cesta k demolici je volná.

Magistrát Ostravy přistupuje k investorovi laxně. Ačkoli má Amádeus ze zákona povinnost starat se o svěřenou památku a mnohdy to nedělal – například když nechal téměř celou zimu kus Ostravice bez střechy –, magistrátní úředníci neudělili firmě dosud žádnou pokutu a tvrdí, že je vše v pořádku. „Primátor říká, že musíme developerům vyjít maximálně vstříc,“ krčí na to rameny Jan Becher, zastupitel za opoziční hnutí Ostravak a jeden z mála politiků na úterní demonstraci.

Za tu šanci to stojí

Nashromážděná frustrace Ostravanů z liknavosti radnice se zhmotnila minulý měsíc. Z kruhu místních architektů, umělců a studentů vzešel nápad na petici. Signatáři, kterých je za šest týdnů pět a půl tisíce – od řadových obyvatel města až po kulturní autority, politiků se připojilo jen pár –, žádají, aby město donutilo firmu opravit komplex Ostravice, a když to nepůjde, aby ho opravilo samo a vymáhalo po ní náklady. Ministerstvo kultury vyzývají, aby zachovalo ochranu nad Deiningerovou bankou a magistrátu dávají k úvaze, jestli nevypovědět s Amádeem smlouvu, protože nevěří skutečným úmyslům firmy. K čemu by měla Ostravica sloužit, petice neřeší.

„Každý den jezdím tramvají kolem Ostravice do práce a ten pohled je strašně depresivní,“ říká sedmadvacetiletý Lukáš Černohorský, ajťák a mluvčí petiční akce. „Plánuju rodinu a začal jsem se sám sebe ptát, co svým dětem vlastně jednou budu ukazovat v Ostravě. Bude vůbec co? Nevím, jestli právě tahle petice zastaví ničení města, ale stojí mi za to dát tomu šanci,“ vysvětluje mladý muž, co ho zvedlo ze židle. O dva roky starší koordinátor petice Ondřej Polanský zase mluví o tom, že poté, co uviděl rozsah poničení Ostravice na fotografiích, jež kolovaly po internetu, mu došla trpělivost s papalášstvím developerů a politiků, kteří „okrádají lidi o jejich právo ovlivnit prostor, ve kterém žijí“.

A dost!

Také v majitelce ostravského antikvariátu Fiducia, pětatřicetileté Iloně Rozehnalové, jejíž obchod pokryly pozvánky na demonstraci, postupně rostl hněv. Ostravice totiž není prvním případem kontroverzního zásahu developerů do města. V 90. letech odnesla stavební byznys památkově chráněná bývalá městská jatka, vedle nichž vyrostl Bauhaus. Firma slíbila, že jatka opraví, nechala je ale jenom oplotit a dnes je z památky zarostlá ruina. Ukázalo se, že smlouva s městem Bauhaus nijak nezavazovala k péči o památku. A později přišel příběh rozsáhlého obchodního centra Nová Karolina v jádru města, kterému Ostravané kvůli vizuální podobnosti s japonskou jadernou elektrárnou začali říkat Fukušima.

„Investorská firma vyhrála soutěž s projektem, který počítal s výstavbou několika bloků propojených ulicemi a pasážemi. Místo toho ale stojí v centru Ostravy monoblok velký jako dvě Václavská náměstí v Praze,“ popisuje mladá majitelka antikvariátu a jedna z hlavních tváří kampaně za záchranu Ostravice. „Úplně to narušilo městskou strukturu. Magistrát však nemá ve smlouvě žádné páky, jak donutit investora k úpravám. Ostravice se vyvíjí podobně a já jsem si řekla a dost! Nechci, aby Ostravice spadla a místo ní vyrostly další monstrózní krabice.“

Magistrát se drží svého, že developer neporušuje zákony, a protest veřejnosti primátor okomentoval slovy, že je v rámci demokratické diskuse zdravý. Amádeus Real nereaguje vůbec.  

Příští metou signatářů je sehnat aspoň deset tisíc podpisů a požádat o veřejné slyšení v horní komoře parlamentu. Zda se pokusí vyvolat obecní referendum podobně jako v Plzni, ještě nevědí. „Teď máme před sebou cíl slyšení v Senátu. Podstatné je hlavně nenechat tlak ustrnout v mrtvém bodě,“ dodává Ilona Rozehnalová.