Oheň po slavnosti (Bouška) | Krooa krooa (Fridrich) | Cizivilizace / Zvířátka z pozůstalosti (Ctibor)

Není to náhoda: zatímco česká próza si minulý rok vybrala oddechový čas, o poezii to neplatí. Všechny tři nominované sbírky mají schopnost oslovit i ty, kdo poezii běžně nečtou, ať už aktuálností tématu nebo naopak jeho nadčasovostí či originálním, podmanivým jazykem. O Literu za poezii se uchází debut Kamila Boušky Oheň po slavnosti, sbírka Radka Fridricha Krooa krooa a dvojsbírka Pavla Ctibora Cizivilizace / Zvířátka z pozůstalosti. Výčet sbírek bojujících o Litery doplňuje v kategorii Objev roku poezie Ondřeje Buddeuse 55 007 znaků včetně mezer a v kategorii Literatura pro děti Listonoš vítr Radka Malého.

V mrazivé řeči tmy

Trojice sbírek nominovaných na cenu poezie představuje zcela odlišné poetiky. Kamil Bouška (32)  je výsostný lyrik, maximálně pozorný k básnickému jazyku a stavějící na překvapivé metaforičnosti. I báseň, která se zpočátku nese v poklidném, popisném tónu, se u něj rázem posouvá do znepokojivé roviny. Pokaždé se otevře jinak, dál a hlouběji.

O první části sbírky (oddíly Nikde,Nikdo a Nikdy) autor v rozhovoru pro rozhlas řekl, že „mají evokovat postapokalyptický svět“. Onu slavnost v titulu tak lze interpretovat jako náš současný narušený, a přece bezstarostný svět, dobu, „kdy se nic neděje“, a oheň jako symbol jeho zániku či aspoň tušené změny. Vedle soucitu a empatie, které rezonují v Bouškově poezii především, se tu tedy objevuje i implicitní kritika statu quo. Výmluvné je to například v umístění básní Dáma s psíkem a Žena v metru na stejnou dvoustranu: stojí tu vedle sebe dáma „kolmá ke strhanému tempu ranní ulice“, „bílou pleť / vypjatou nějakou delikátní rozkoší“, a opilá žena, která se „oběma rukama drží tašek s levným nákupem“. Ještě působivější je přízračná Čekárna: „Na korbě náklaďáku před nádražím / asi dvacet lidí v pyžamech zírá do prázdna. / Vítr v tupých nárazech brousí póry na kůži / a děti se tisknou hluboko do těla svých matek.“ Tísnivý pocit nebezpečí a ohrožení tak dává sbírce prosvětlené mnoha šťastnými básnickými objevy až nepříjemně naléhavý temný podtón.

Závěrečný oddíl Pornografie Bouškovy sbírky je samostatný celek, přesto jím kniha graduje. Je to tím, že se ohnisko přesouvá do nitra lyrického subjektu, což s sebou logicky nese další zintenzivnění obraznosti a emotivnosti. Říká se, že všechny  činy motivuje buď strach, nebo láska, a tady se oboje spojilo do mimořádně silného souboru. Ten sice vychází z ryze privátních prožitků – objevují se tu motivy strachu ze ztráty blízké bytosti –, jako každá dobrá poezie však přesahuje své východisko. Promyšlenost kompozice sbírky zdůrazňuje závěrečná báseň, která je – přese všechno – vyslovením naděje: „Jdu, a nesu tolik lásky“, a navíc řetězí klíčové motivy sbírky: „Vidím zvířata, jdou na porážku a z jejich těl stoupá / horká pára, divoké oči, pach a divný zvuk. / Takovou zvěř jsem nikdy neviděla. / Utíkám bosa v mrazivé řeči tmy – / rostou z ní drátěné ploty.“

Vrchol „sudetské série“

Děčínský básník Radek Fridrich (43) vydal už jedenáct sbírek: po Krooa krooa vyšly loni ještě Nebožky/Selige. Zazněly hlasy, že na Literu měl být nominován spíše tento soubor básní – dávné příběhy sudetských žen, které autor vyčetl z kronik, fotografií, nápisů na hrobech nebo mu je přinesla imaginace. Polyfonní soubor, v němž lze slyšet tlumený chór lidských osudů, echo historie.

Podobně lze číst i Krooa krooa, fragmentární mytický zpěv, který básník s nezbytným postmoderním ušklíbnutím degraduje na krkavčí krákorání. Patos vlastní každému mýtu občas shodí parodií, ironií i tím, že lyričnost prvního oddílu – nazvaného po hlavním hrdinovi Vlašský Daniel – „dokumentárně“ prokládá citáty tohoto historicky doloženého prospektora. Zatímco v nich jde o věcné návody, jak najít „zlatou žílu“, ve Fridrichově zpěvu se nešetří robustní erotikou, ale ani něhou, jako třeba v básni Zaklínaná: „Kostrůvko! / Kostřice! / O kmeny / otři se. / Trojčíš hlady. / Čeříš vody. / Kostrůvko! / Krkavko!“ Radek Fridrich snad nikdy nepsal tak poeticky. Přičtěme promyšlenou stavbu, v níž je protipólem Vlašského Daniela mytický „příběh“ jeho syna Klatzka – a obě lyrickoepické části jsou navíc odděleny elegickým intermezzem na motivy křížů i „krojců“ – a je zřejmé, že sudetská série Radka Fridricha získala vrcholné dílo.

Stroj mravů v reverzním chodu

Pavel Ctibor (40) od roku 1991 vydal čtyři básnické sbírky. Ta poslední zahrnuje soubory Cizivilizace a „remix“ Zvířátka z pozůstalosti, vydané v roce 1993. Oba celky se nesou v podobném duchu: básník – jinak fyzik zkoumající interakce pevných látek s plazmatem – využívá jak své odborné erudice, tak místy až šokující obraznosti k tomu, aby se sžíravým sarkasmem glosoval vše pokleslé v naší současnosti, v níž „stroj mravů spustil reverzní chod“. Výmluvné jsou už názvy básní, odkazující k současným tématům, ba institucím (Rada bezpečnosti OSN) a prozrazující autorovu potřebu zobecňovat (My lidi – plankton, My lidi – salát).

Takové zaměření s sebou nese obavy, aby básník nesklouzl ke kazatelství a karatelství, třeba když se ocitá v přílišné blízkosti aforismu – viz Legislativní záhumenky těžící z výmluvného motivu lejna: „Pověz, kdy u vás doma byl / záchod vyplněn paragrafy.“ Naštěstí však básník disponuje smyslem pro groteskno a spásně širokým rejstříkem výrazových prostředků, ať už je to přiléhavá metafora („vytřepej smíchem ubrus bránice“) anebo obrazy, v nichž se mísí fantaskní bizarnost s odzbrojující konkrétností: „Truhláři nafukující vlašský ořech / zkoušeli vyrobit rakev / pro zeměkouli.“

Budoucnost je tady

Je to paradoxní: největší šanci oslovit širší publikum (a pobavit ho) má Pavel Ctibor se svou společensky kritickou poezií. V soutěži o Literu však favoritem nebude. Příliš často se spokojí s prvotním nápadem. Básně Radka Fridricha jsou zcela jiného rodu. Básník se programově soustředí na „své“ Sudety a činí tak natolik vynalézavě, že čtenáři před očima defiluje celý zástup sudetských obyvatel a jejich osudů, ale i polomytická stvoření z bájí, lesní přízraky a skřeti… Radek Fridrich vyvolává ze zapomnění ducha celého kraje, není však kronikářem, ale básníkem, a proto mají jeho obrazy univerzální platnost.

Přes to všechno zůstává favoritem letošní Litery Kamil Bouška: debutant, a přece už básník par excellence. Podmanivá melodičnost verše, myšlenková soudržnost, naléhavost a intenzita dikce, která není křečí ani podbízivostí, promyšlená stavba celé sbírky – všechno tu hraje. Porota Litery uvádí, že Bouškova tvorba „představuje nově obrozenou, sebevědomou vlnu mladé české poezie“. Má pravdu. Budoucnost je tady.

Autorka je básnířka.

Kamil Bouška: Oheň po slavnosti
Fra, 58 stran

Radek Fridrich: Krooa krooa
Host, 72 stran

Pavel Ctibor: Cizivilizace / Zvířátka z pozůstalosti
Dybbuk, 88 stran