Když se Bobby mračí

Seržant americké armády Robert Bales si letos 11. března mezi druhou a třetí hodinou ráno natáhl přes vojenské maskáče tradiční afghánský přehoz. Vzápětí se plně vyzbrojen vydal pěšky ze své základny v afghánské provincii Kandahár do vesnice vzdálené necelé dva kilometry.

Co dělal předtím, není úplně jasné, podle některých verzí dlouze popíjel v armádě zakázaný alkohol, podle svého obhájce Johna Henryho Brownea „si možná něčeho líznul, ale rozhodně nebyl opilý“. Dokonale objasněno není v tuto chvíli ani to, co se přesně dělo poté, co do vesnice dorazil, známe však výsledek. Ve vesnicích Balandi a Alkozai na jihu země bylo během několika desítek minut zastřeleno nebo ubodáno šestnáct či sedmnáct neozbrojených afghánských vesničanů – z toho minimálně devět malých dětí a tři ženy. Nejméně jedenáct mrtvol pachatel posléze zatáhl do jedné místnosti a pokusil se je zapálit. Na drastických fotografiích ostatků obětí jsou k vidění částečně ohořelá těla zabalená do krví prosáklých látek. Nad nimi se v bolesti křiví typické ztrhané obličeje afghánských vesničanů se slzami v očích.

Seržant Robert Bales dnes čelí obviněním, za něž mu hrozí i trest smrti, podle jeho obhájce mu ale z „akce“ uvízlo v paměti jenom velmi málo. Výpovědi afghánských svědků znějí naopak děsivě. Někteří popisují amerického vojáka vybaveného brýlemi pro noční vidění, který předpisově zaklekával do bojových pozic a po jednom skládal k zemi rozespalé rolníky. Jiní líčí scény, v nichž muž popravuje malé děti kulkou do úst. Některé oběti mají jednu čistou střelnou ránu v hlavě, další umíraly po mnohačetných ranách nožem.

Robert Bales se nad ránem na základnu zase pěšky vrátil. Podle videozáznamu, jehož obsah je popisován v anglosaských médiích, ale nebyl oficiálně zveřejněn, prošel voják beze spěchu branou vojenského ležení, stáhl z ramen afghánský převlek a položil na zem svou zbraň. „Udělal jsem to,“ řekl prý podle zdrojů televizní stanice ABC a s rukama nad hlavou požádal, aby se na místo dostavil jeho právní zástupce. Američané svého zabijáka velmi rychle v poutech vyexpedovali z Afghánistánu do Kuvajtu a odtamtud po třech dnech do věznice v americkém Kansasu, kde Robert Bales čeká na výsledky vyšetřování a vojenský soud.

Vražda šestnácti nevinných vesničanů vzbudila v Afghánistánu velmi silné emoce. Prezident Karzáí žádá stažení amerických jednotek z bojových pozic na základny a veřejně prohlašuje, že americké verzi příběhu vůbec nevěří – někteří svědkové totiž tvrdí, že uprostřed březnové noci vraždila celá skupina amerických vojáků zpitých pod obraz. Ve Spojených státech se mluví o zlomovém okamžiku vleklé války, masová vražda je přirovnávána k vyhlazení vesnice My Lai během konfliktu ve Vietnamu, jež definitivně strhlo veřejné mínění proti tehdejšímu konfliktu. Děsivý čin Roberta Balese nicméně zůstává záhadou. V okolí neprobíhaly oné noci žádné bojové operace, seržant nebyl ve službě a nečelil bezprostřednímu ohrožení. Jednoduše se nad ránem sebral a vyrazil pěšky do vesnice.

Co mu to provedli?

Když americká média po několika dnech zveřejnila jméno osmatřicetiletého pachatele hromadné vraždy, následoval upřímný úžas. Sousedé a známí ženatého otce dvou dětí dokázali pro novináře sestavit jeho obrázek poměrně rychle, výsledná mozaika však líčí obraz dokonalého amerického muže, který tak hrůzného činu nemůže být schopen. „Bobby“ Bales je v něm usměvavý, přátelský a oblíbený chlapík. Umí být nezištný týmový hráč, na střední škole hrál úspěšně americký fotbal, když ale bylo z taktických důvodů potřeba obměnit složení družstva, vzdal se svého postavení, a dokonce novou posilu ochotně zaučoval do tajů hry. Nikdy nebyl uzavřený, měl spoustu zájmů, navštěvoval řadu klubů, dokonce hrál divadlo. Kromě toho si vždy našel čas, aby vypomohl svému psychicky postiženému známému v sousedství.

Robert Bales měl podle této verze po studiích rozběhnutou slibnou kariéru, po událostech 11. září 2001 se jí ale vzdal a vstoupil do armády, aby mohl vykonat něco pro vlast. O rok později se oženil, s manželkou vzorně vychovával potomky. Nevěřícný úlek Balesova okolí shrnula jeho známá z dětství Michelle Cadellová. Podle deníku The New York Times si musela pouštět videozáznam televizních zpráv pořád dokola, aby zprávě vůbec dokázala uvěřit. „Stále jsem doufala, že uvidím jinou tvář. Protože tohle není náš Bobby. Něco strašného, strašného se mu muselo stát.“

Temné síly, jež způsobily proměnu rozesmátého muže z fotografií v nočního vraha, se Amerika pokusila pojmenovat vzápětí. Roberta Balese musela změnit válka, traumatické zážitky spojené s opakovaným nasazením v Iráku a Afghánistánu, odloučení od rodiny.

Pravdou je, že seržant Bales je v armádě již jedenáctým rokem. Za tu dobu byl čtyřikrát vyslán na bojovou misi – třikrát do Iráku, naposledy do Afghánistánu. Rotace trvají obvykle dvanáct měsíců, během nichž jsou muži či ženy amerických ozbrojených sil prakticky odloučeni od svých rodin. Nejde přitom o žádné rozjívené mladíky, dnešní americká armáda se skládá z profesionálů, vojáci i vojačky doma běžně nechávají rozvětvené rodiny a odcházejí do konfliktů, z nichž se nemusí vrátit vůbec nebo s podlomeným zdravím.

Robert Bales byl nejprve v roce 2003 odvelen na rok do severního Iráku. Mnohem dramatičtější byla jeho druhá mise v letech 2006–2007, v době vrcholícího iráckého povstání. Tehdy v Iráku umíralo osmdesát amerických vojáků měsíčně, bojovalo se tvrdě a denně, mise navíc byla kvůli změně taktiky prezidenta Bushe prodloužena na osmnáct měsíců, což prý vojáci vystavení každodennímu riziku těžce nesli. Bales se tehdy určitě zúčastnil rozsáhlé bojové operace proti několika stovkám šíitských povstalců, při nichž Američané jasně zvítězili a nechali za sebou několik stovek padlých nepřátel. Podle dostupných internetových konverzací právě na tuto misi ale Bales vzpomínal rád a pochvaloval si vzrušení bojových akcí. V rozhovoru pro armádní noviny popisoval, že „nejlepší na tom celém je budování zákopů ve stylu druhé světové války. Musíte vzít lopatu a kopat, jak nejrychleji dokážete. Ještě nikdy jsem nebyl tak hrdý na to, že jsem členem své jednotky.“

Robert Bales během této dramatické fáze kariéry také v akci přišel o část chodidla a utrpěl zranění hlavy. Po návratu domů nicméně prý dělal vše pro to, aby se mohl do akce zase vrátit, trénoval a rehabilitoval a kromě toho si podle blogových záznamů své manželky užíval běžného rodinného života.

Další roční mise už se odehrávala v klidnější atmosféře, kdy americká armáda především pomáhala irácké vládě dávat rozbitou zemi zase dohromady. Seržant Bales se však nudil a jeho slovník hrubl. „Rozdávat mohamedánům peníze místo kulek mi jaksi nepřipadá správné,“ svěřil se příteli na Facebooku.

Pod maskou

O poslední Balesově misi v Afghánistánu je toho známo velmi málo. Seržant fungoval v Kandaháru jako součást podpůrného týmu elitních „zelených baretů“, sám ale k této jednotce nepatřil. Krátce před svou noční cestou do vesnice byl svědkem, jak jeden z jeho přátel přišel kvůli mině o nohu. Jednotka, u níž sloužil, nemá valnou pověst. V armádě se traduje, že lékaři jednotky rutinně podceňují důsledky posttraumatického stresu, kterým vojáci navracející se z bojových akcí trpí. Ze stejné jednotky pocházela skupina vojáků, která před dvěma lety několik desítek kilometrů od místa vražd seržanta Balese popravila postupně tři Afghánce, na které náhodou natrefila, odřezala si kusy jejich těl jako válečné trofeje a nechala se s jejich mrtvolami vyfotografovat (čtyři vojáci byli odsouzeni). Několik vojáků bylo vyšetřováno v souvislosti se zneužíváním drog. Další voják zahynul při přestřelce se šerifem po návratu domů, jednotka vykazuje nadprůměrnou míru sebevražd.  

Bližší pohled do soukromí Roberta Balese nicméně přece jenom fasádu šťastného chlapce, kterému ublížila válka, trochu nabourává. Především jeho nástup do armády se sice časově shodoval s vlasteneckým vzepětím podzimu 2001, jeho skutečné motivy však nejsou jednoznačné. Bales po studiích nastoupil kariéru finančního poradce a novinářům se po zveřejnění prvních profilů přihlásila jistá rodina z města Columbus, kterou poradce Bales přivedl v roce 2000 ke krachu. Za pravdu jim dává i rozhodnutí profesní komise, jež Roberta Balese kvůli příliš riskantním operacím zbavila oprávnění poskytovat finanční služby a odsoudila ho k pokutě 1,2 milionu dolarů. Bales pokutu nezaplatil, zmizel na opačnou stranu Spojených států, kde se s bratrem pokusil založit další firmu, a když se to nepodařilo, vstoupil do armády.

Ani v ní neběželo všechno hladce. V roce 2002 byl Bales obviněn z napadení ženy na pokoji jednoho z motelů nedaleko základny a trestu unikl výměnou za podstoupení psychologických konzultací. Poté v noci obrátil na střechu svůj automobil, což bylo sice přičteno mikrospánku za volantem, nad případem ale visí podezření z požívání alkoholu nebo drog.

Vpředvečer útoku navíc Robert Bales nebyl v růžové situaci. Rodina měla finanční problémy, nebyla schopna splácet hypotéku ani na jeden ze svých dvou domů a čelila hrozbějejich nuceného prodeje. Balesova manželka, která ztratila během recese práci, tři dny před masakrem dala dům, v němž i s dětmi bydlela, k prodeji za cenu o 50 000 dolarů (asi 900 000 Kč) nižší, než za kolik jej Balesovi v roce 2005 koupili. Seržant navícv Afghánistánu vůbec nechtěl být, doufal již dříve, že se dostane na klidnější místa do Německa, Itálie nebo na Havajské ostrovy. Během ­afghánské mise jej minulo i povyšování, což s sebou nese mimo jiné vyšší příjem.

Muž jako my

Na motivy Balesova činu se tak názory rozcházejí, často podle toho, jak kdo vnímá svět nebo jaká je jeho agenda. Interpretaci vraždění jako výsledku nesnesitelného tlaku na bezúhonného člověka odmítá armáda, jejíž zástupci upozorňují, že bojovými akcemi prošel v posledních deseti letech více než milion Američanů, více než 100 000 jich bylo nasazeno třikrát, mnozí i víckrát než seržant Bales. Část armádních veteránů naopak tvrdí, že podobné činy jsou důsledkem přetížení armády a zanedbávání psychologických dopadů na vojáky odloučené dlouhodobě od rodin. Americká armáda v této věci zadala v posledních letech několik výzkumů, jejich výsledky jsou ale velmi nejednoznačné. Argument „kolektivní viny“, kdy hrůzné zločiny jsou nevyhnutelným důsledkem války a tlaku vojenské mašinerie, je nicméně přítomen v požadavcích odpůrců válečných konfliktů nebo reformátorů armády, kteří usilují o zvýšení počtu vojáků a financí.

Opačný pohled má obvykle konzervativněji naladěná část veřejnosti. Komentátor The New York Times David Brooks například minulý týden upozorňoval, jak snadno jsme si odvykli připouštět, že zlo a sklony k jeho páchání jsou přirozenou součástí každého z nás. V tomto vidění byl i seržant Robert Bales především sám za sebe odpovědný člověk, v němž se jako v každém z nás svářely ty nejhorší i nejlepší sklony bez ohledu na to, jakou tvář dokázal nastavovat svému okolí. Bránit se zlu v sobě bylo jeho základní povinností. „Jeho úkolem bylo svádět každým dnem boj, posilovat  dobro a bránit se zlu, dávat pozor na své drobné přestupky, aby zabránil větším. Pokud to nedělal, pak je i dříve dobrý člověk schopen zrůdných činů, jež šokují duši a sžírají mysl,“ napsal komentátor a nutno dodat, že to od svých liberálněji naladěných čtenářů v diskusi pod článkem pěkně schytal.

Robert Bales teď na samotce v Kan­sasu kvůli závažnosti svých činů bojuje doslova o holý život, jak již bylo zmíněno, hrozí mu i trest smrti. Vzhledem k tomu, že případná narušená psychika může být významným argumentem obhajoby, můžeme jen stěží čekat, že své pohnutky bude chtít někdy otevřeně vysvětlit. Jisté je, že někde hluboko v seržantu Balesovi se skrývalo něco, co přehlédli i jeho nejbližší. Jeho manželka se minulý týden veřejně omluvila obětem masakru, dál ale jednání svého manžela odmítla komentovat. „To, co se píše, je úplně mimo charakter muže, kterého znám a obdivuji,“ prohlásila. „Prosím, respektujte, že nemohu ozřejmit to, co se oné noci událo, a na nic se mě neptejte. I já chci pochopit, co se stalo. I já chci vědět, jak se něco takového může stát.“