Dopisy

DOPISY

RESPEKT 12/2012

Přestože nejsem fyzik ani energetik, nedá mi to nezareagovat na článek, a zejména na ohlas čtenářky R. Šandové v č. 12. Její názor je, myslím, velmi rozšířený. Podle mne se zde směšují dvě zcela odlišná hlediska. Jedna věc je bezpečnost konstrukce a provozu jaderných elektráren, a druhá je uložení stavby JE do terénu, výběr staveniště včetně odhadu rizik plynoucích z přírodních vlivů. Japonská tragédie je zřejmě výsledkem značného podcenění právě druhého hlediska, zejména seizmických vlivů a jejich možné intenzity. Myslím, že i samotné slovo tsunami má původ právě v japonštině. Ale celý případ nevypovídá nic o selhání technologie samotné výroby energie. Ani sebepevnější dům postavený na písku nebo blátě nemůže být bezpečný. A ani sebelépe vypracované pracovní postupy nejsou k ničemu, nebudou-li přesně dodržovány (Černobyl).

Dalším oblíbeným mýtem je víra v alternativní zdroje energie jako slunce, vítr apod. Ano, využívejme je tam, kde jsou pro ně podmínky, pokračujme v jejich výzkumu, ale nevěřme tomu že jsou, aspoň u nás, schopné významně nahradit stávající zdroje. Trochu mi to připomíná nostalgické diskuse vedené před lety o navrácení tažných koní do zemědělství za účelem náhrady energeticky náročných traktorů. Ostatně – nemyslím, že hektary zasklených polí nebo lesy vrtulí pokrývajících naše hory a návrší by byly zrovna přínosem. Můžeme uvažovat ještě snad o dalším využití energie vodních toků, ale nejsem si jist, zda je možné stavět další přehrady, pouze podle možností malé vodní elektrárny.

Také jsou slyšet hlasy, že vlastně v budoucnu nebudeme tolik energie ani potřebovat, že všeobecným šetřením se její spotřeba bude snižovat. Kéž by to byla pravda, ale myslím, že naopak ten, kdo bude disponovat vlastní, na dovozu nezávislou energií, bude na trhu pánem, a to bez ohledu na to, je-li nebo není toto tvrzení v souladu s argumentací ČEZ, ať už jeho počínání hodnotíme kladně či naopak.

Proto jsem přesvědčen, že jedinou cestou do budoucna je pro nás racionální a bezpečné využití jaderné energie, i přes nehody, které jaderné elektrárny dosud postihly. Tyto případy budiž nám výstrahou jak postupovat a čemu věnovat pozornost, abychom byli včas schopni opustit fosilní zdroje a ochránit životní prostředí. Domnívám se, že je žádoucí maximálně publikovat názory vědců, politiků i techniků na tato témata, pokud možno založené více na střízlivých výpočtech a podložených úvahách než na emocích.

Pavel Skalický, Sedlčany

MALÉ AMBICE

RESPEKT 12/2012

Myslím, že jste ve své kritice petrifikovaného obrazu Charty 77 jakožto společenství hledícího jen do zpětného zrcátka přece jen něco přehlédli. Nepraktikuje se u nás jen varianta, jakou zvolila porota Ceny Arnošta Lustiga, když udělením ceny pouze potvrdila zásluhy Václava Malého. Druhou možnost, po níž voláte, řečeno vašimi slovy, totiž “hledat v dnešní nepřehledné době následovníky Václava Malého“, zvolila už dávno a dávno porota Ceny Františka Kriegla.

Tato cena je udělována Nadací Charty 77 od roku 1987 za konkrétní obranu lidských práv, občanských svobod a demokracie. Mezi jejími nositeli jsou Václav Trojan za dlouholetou, nezištnou a obětavou činnost při obhajobě občanských práv (1999), Petra Procházková za humanitární práci v Grozném a za založení sdružení Berkat (2004), Ondřej Cakl za statečnou činnost při monitorování neonacistického hnutí(2007), Libor Michálek (2011) za nekompromisní boj proti korupci ve státní správě.

Letos jsme se v porotě rozhodli udělit cenu profesorce Vladimíře Dvořákové za odvahu prokázanou v čele akreditační komise a mezi nominovanými byli Martin Marek, který první upozornil na machinace na plzeňské právnické fakultě, Tom Nicholson za publikaci slovenské kauzy Gorila nebo Hana Marvanová za neúnavný boj proti korupci a klientelismu. Někteří nositelé ceny jsou slavní, jiné znají jen ti, kterým pomohli. Rozhodně však současníci, oceňovaní za svou současnou odvahu; zkrátka noví hrdinové, které tahle doba potřebuje podobně jako ta minulá, abych opět parafrázoval vaše slova. Cenu Arnošta Lustiga předával sám premiér a ministroval mu jeho předchůdce. Udílení Ceny Františka Kriegla se premiéři neúčastní – dost možná právě z důvodů souvisejících s příčinami, které k udělení ceny vedly, s tím, že je za odvahu dnešní, ne jen za spolehlivé jistoty. Ale tak už to chodí.

Jaroslav Veis, Praha 

ŠKOLA V DIGITÁLII

RESPEKT 11/2012

Na naší škole se již dlouhodobě zaměřujeme na zavádění IT novinek do výuky, interaktivní tabule je samozřejmostí. Všechny předměty jsou vyučovány prostřednictvím těchto výdobytků moderního školství. Vlastníme dokonce 3D kino, ve kterém můžeme žákům promítnout modely součástek, k nimž by se v reálu nemohli dostat. Stává se však, že když studentům pustím třeba jen několikaminutový film nebo zdařile vypracovanou prezentaci, která má upozornit na problém řešený v dané hodině, pak je poměrně dobře patrná únava z neustálého sledování této digitální obrazovky a žáci se nedokážou soustředit. Zkrátka ona úžasná digitální obrazovka žáky už někdy tak trochu nudí.

Jsem zastáncem zavádění moderních metod výuky do vyučování, často to totiž ulehčí práci učitele a hodiny mohou být pro žáky skutečně zábavné. Má zkušenost mi však říká, že opravdu zajímavá může být i hodina, kdy se učitel před žáky postaví s křídou v ruce a souvislý výklad doplňuje výpisy na tabuli. Tato zastaralá metoda je totiž, aspoň na naší škole, tak vzácná, že je pro studenty atraktivní. Klasická frontální výuka, které se snažíme za každou cenu zbavit, se tak stává zajímavou alternativou moderních digitalizovaných hodin.

Ano, jsem pro digitalizaci, ale oživení těchto hodin může přinést i učitel, který se před žáky postaví a ukáže jim, že znalosti nejsou pouze doménou internetu a počítačů, ale i lidského mozku.

Viktor Johaník (33), věk uvádím proto, aby nedošlo k omylu, že jsem učitelem,
kterému zbývá pět let do důchodu

Tenkrát u frézy

Respekt 11/2012

Jako absolvent katedry tvarování strojů a nástrojů ve Zlíně chci poděkovat Karolíně Vránkové za to, že konečně zveřejnila odvrácený bok „vlajkové lodi“ československého designu – Zdeňka Kováře.

Autokratický přístup spolu s informační izolací, kterou jsem měl možnost v 80. letech minulého století zažít, byl opravdu tísnivý a ulpíval na všech, kdo na zlínské (gottwaldovské) katedře působili – nejen jako studenti, ale jako učitelé. Rétorika designu Zdeňka Kováře byla, jak uvádí Karolína Vránková, skutečně pokrytecká, jako ostatně celý společenský systém, v kterém se uplatňovala. Dnešní rétorika podléhá jiným zkreslením, avšak to už je jiný příběh.

Akad. soch Ladislav Kubo, ArtD.

Tenkrát u frézy

Respekt 11/2012

Již v prvním odstavci článku o Zdeňku Kovářovi bych si s vámi dovolil polemizovat. O tom, že studenti tvořili v průmyslovém městě stranou od jakéhokoli „designérského dění“. Byl bych vám neskonale vděčen, kdybyste mě mohla seznámit se skutečností, o jaké designérské dění jsme v 70. letech byli ochuzeni, když jsme nestudovali v Praze.

Co se mne však velice dotklo, je vámi uvedená pasáž: „A pod dominantním vlivem jednoho člověka, zdatného designéra a absolutistického pedagoga Zdeňka Kováře.“ Toto vaše tvrzení o absolutistickém chování je naprosto subjektivní a pouze domněnkou. Dovolím si vám kategoricky odporovat. Některé zdroje vašich informací jsou asi více než tendenční a poplatné současnému mediálnímu klišé o designu, které čerpá mnohdy z bulvárního základu.

Umělec a pedagog, který dokázal v roce 1959 založit a uvést v život vysokoškolské studium v oboru průmyslového designu, spolupracoval s řadou dalších kolegů a specialistů, jež respektoval, a zajisté nebyl absolutistickým pedagogem. Jeho funkcionalistické a organicky pojaté formy tvarového řešení strojů a nástrojů vycházejí ze studia  přírody a její tvarové geniality a nejsou pouze poplatné dobovému humanistickému étosu, jak uvádíte.

Pokud tyto stroje či nástroje ulehčily lidem práci a obohatily je myšlenkou, že se dá o práci přemýšlet a hledat estetiku i v každodenní šedivosti tehdejšího života, pak je to velký dar. Na tom, že ergonomie a funkce jsou podstatou kvalitního produktového designu, se nic nezměnilo a tato podstata zůstane neměnná jak dnes, tak i v budoucnosti. To je vklad, za který jsem svému učiteli prof. Zdeňku Kovářovi dodnes vděčen. Byl to jeden z mála ateliérů na VŠUP, kde jsme se nemuseli na příkaz vedoucího kořit před stranou a vládou a jejich programy.

A ještě jedna maličkost, pan profesor se dokázal vždy zastat svých studentů i proti vůli stranických aparátů a kádrováků. Bez jeho pomoci by někteří ze  studentů nemohli z ideologických důvodů dostudovat.

O tom vám mohou  tehdejší studenti podat pravdivý důkaz. Sám jsem měl tu čest studovat u pana profesora Zdeňka Kováře v letech 1969–1975 a bez jeho zásahu a intervence bych nedostudoval. Mým velkým proviněním byla skutečnost, že jsem se aktivně podílel na akcích odporu po vpádu bratrských vojsk. Na příkaz MV KSČ  v Praze 1 jsem měl být vyhozen ze studia. Také můj kádrový profil byl závadný. Jsem synem živnostníka.

Budu vám vděčen, když změníte své mínění o profesoru Zdeňku  Kovářovi a zohledníte ve svém názoru podmínky a beznaděj doby, kterou jste možná, díky bohu, nepoznala. 

Doc. ak. sochař Jan Zamazal