Homosexualita v dějinách české kultury

Je příznačné, že kniha Homosexualita v dějinách české kultury je vůbec první publikací u nás, která se vztahem umění a homosexuality zabývá. Kvůli různé míře tabuizace se totiž homosexualita projevovala vždy skrytě, v náznacích. A porozumění těmto náznakům bylo vlastní především příslušníkům samotné menšiny, neboť byli vnitřně naladěni na specifické „čtení mezi řádky“. To ale kniha Martina C. Putny a kolektivu autorů do jisté míry ruší, když v patnácti studiích odhalují homosexuální motivy, masky a signály v české literatuře, výtvarném umění, divadle a filmu.

Řeč jinošského těla

Na pozadí temné hladiny jezera stojí útlý jinoch s bledou pletí a posmutnělýma očima a zády se opírá o bělouše. Je nahý, jen ohanbí má zakryté. Jde o vzpomínku na pohádkového kralevice? Nebo je to narcistní androgyn či symbol melancholie a asexuální kontemplace? Nejen tím vším může být obraz Jana Preislera z cyklu Černé jezero. Jestliže jsou zmíněná čtení zřejmá pro heterosexuálního diváka, pro homosexuálně orientovaného mají tyto výkladové klíče ještě jeden zásadní význam: představují sérii preferovaných masek/signálů odkazujících na osobitou homoerotickou identifikaci autora s námětem. Hledání homoerotiky v umění pak znamená odkrývání „masek“ a dešifrování „signálů“, což mnoha příklady ilustrují Martin C. Putna a Lukáš Motyčka ve svých příspěvcích v oddíle věnovanému literatuře. Do jejich rejstříku patří například: kult chlapeckého přátelství, jinošská krása, rodově neutrální vypravěč či androgynní postavy, identifikace s homosociálním prostředím (armáda, internát, klášter…), obliba plavání a atletiky, uzarděné dialogy o „tajemství“ a „nevyslovitelném“. Jako maska však může dobře posloužit lehce excentrická aristokratka v letech, operní diva či chlapec dítě, ale i duchovní bytost (anděl) či nad (s)prostý fyzický sex povznesený estét a dandy.

Toto odtajnění homoerotické morseovky svým způsobem rozšiřuje interpretační možnosti uměleckých děl, aniž bychom se opírali o pouhé nejasně formulované tušení. Na druhou stranu tímto badatelským ,,coming outem“ končí do sebe uzavřený homosexuální underground. Nicméně přes uvědomění si mimoliterárních motivací masek a signálů v konkrétních dílech je nelze příliš přeceňovat. Spojuje-li Putna třeba fenomén „camp“ (tj. záměrně přehnanou sebeironickou femininní stylizaci homosexuálů) s hlavní postavou z Vévodkyně a kuchařky Ladislava Fukse a román označuje za literární travestii, nachází sice podobný vnitřní mechanismus obou stylizací, ale přehlíží přitom vše, kde se sofistikovaná fuksovská estetika s pozlátkovým „campem“ míjí.

Od středu věků k věku queeru

Sestupování do minulosti představuje zajímavou paralelu ke zmiňovaným maskám, jež se vesměs ustanovují spolu s moderním uměním. Zatímco Putna ve starší literatuře loví víceméně bezradně mezi motivy amazonek a modelem „duchovního přátelství“ – v jehož rámci je nejproblematičtější myšlenkové schéma homosociální, protože výhradně mužské byly donedávna prakticky všechny společenské, politické, církevní, vědecké a další instituce –, ve výtvarnu pak pátrání vychází úspěšněji.

Homoerotično by v českém umění mohlo hledat kořeny v době vrcholného středověku. Tehdy měli umělci možnost ztvárnit nahé mužské tělo především ve výjevech Vyhnání z ráje, Ukřižování a Bolestného Krista. Zatímco ženský akt se objevuje pouze v heterosexuálním kontextu Evy, mužské akty jsou přijatelné coby postava Krista či svatého Šebestiána. Pozoruhodný pohled na možnosti homoerotické interpretace středověkého výtvarného umění přináší Hynek Látal, který problematizuje dominantní výklady křesťanského umění (například obrazy Kristova utrpení odkazující k jeho oběti za spásu lidstva). V této souvislosti pak rozvíjí interpretaci obrazu subtilního zmučeného Kristova těla s poukazem na mystické výklady křesťanství, v nichž se prolíná tělesná touha podněcovaná nahým tělem Krista s duchovní kontemplací. Příliš si ale nepřipouští možnosti záměrně asexuálního zobrazení, které by bylo výrazem křesťanstvím ordinované sexuální askeze, jež měla na rozdíl od mystiky masový efekt.

Naopak zdravou míru skepse vůči homoerotickému čtení prokazuje Milena Bartlová v příspěvku věnovanému malířce Toyen. V Bartlové kriticky otevřeném pohledu se umělkyně může jevit jako dobová předzvěst současného chápání sexuální jinakosti zastřešené pojmem „queer“, na rozdíl od někdejšího škatulkujícího „homosexuál/heterosexuál“. Tento posun akcentující různé nejednoznačnosti, bizarnosti a „přechodná pásma“ v sexuální orientaci analyzuje Zuzana Štefková ve svém pohledu na současné vizuální umění výtvarníků, jako jsou Jana Štěpánková, Marek Ther, Michal Šiml či Radim Labuda. Zde je již patrné, že po celospolečenské akceptaci homosexuality se dnes atmosféra uvolňuje a sexuální orientace se komplikuje uvědoměním si jejího – do jisté míry – nedogmaticky proměnlivého charakteru. Zdá se, že všechny queer variety sexuální nevyhraněnosti a jejich tolerance představují cosi jako historický happy end, kdy se masky nasazují už jen pro zábavu.

Svou koncepcí je kniha založena na úplnosti: autoři společně vedou badatelský řez skrze vysoké umění, uměleckou periferii a populární žánry, cestují napříč časem a zároveň skrze milníky českých homosexuálních dějin, jakým bylo třeba vydávání meziválečného homoerotického periodika Hlas nebo Dvacet let bojů za populární homosexuální kulturu (což je parafráze na referát Ladislava Štolla Třicet let bojů za českou socialistickou poezii).

Díky tomuto výhradně mimouměleckému sítu se následně stírá vysoké a nízké – na jedné straně stojí například básník Jiří Kuběna s esejistou Václavem Jamkem a na druhé straně izolovaný beletristický opus Báry Basikové Rozhovory s útěkem s bisexuální zápletkou. Několik kapitol se ovšem spokojuje s pouhou registrací dotčených artefaktů, které nepřekračují charakter komentovaného výčtu – až na bulvarizující výjimku probírající se peripetiemi spisovatele a režiséra Václava Kršky, mimo jiné režiséra měkce poetických šrámkovských adaptací Stříbrný vítr a Měsíc nad řekou.

Ať už je tato kniha více o homosexuálech, nebo o umění, vnímání homosexuality a samotných homosexuálů se skrze ni posouvá do daleko civilnější polohy, v níž se jeví obvyklá karikatura homosexuála coby ztřeštěně zženštilého hysterika jako silně anachronický předsudek. Nakonec se tedy zdá, že angažovanost v umění může vypadat také jinak než jako degenerované výplody oficiální literatury totality. A kupodivu lidské (svůdné) tělo je toho důkazem.

Autorka je učitelka a literární kritička.

Martin C. Putna a kolektiv: Homosexualita v dějinách české kultury
Academia, 496 stran