Jak škrtat vězně

Vyrábět balenou zmrzlinu se nevyplatí, protože lidé nemají doma žádné mrazáky, do kterých by si ji uložili. Jenže – na co by si člověk pořizoval mrazák, když v obchodech neprodávají balenou zmrzlinu? Pokud vám tahle úvaha připadá dokonale absurdní a v reálném světě neudržitelná, mýlíte se. Vítejte ve světě českého vězeňství.

Až po vás

Česko má příliš mnoho vězňů. Podle posledních čísel z letošního února jich za mřížemi sedí 23 435, což nás v přepočtu na obyvatele klade na čtvrtou nejvyšší příčku v EU hned za pobaltské státy. A vězni rychle přibývají – ještě v roce 2005 měly zdejší kriminály o čtyři tisíce obyvatel méně. Vězeňství je pro stát velmi drahé (jeden vězeň stojí skoro devět set korun na den), věznice nedůstojně přecpané (a budují se nové), pro odsouzené není práce, natožpak pořádná nabídka resocializačních služeb, které by jim ulehčily návrat na svobodu.

O řešení se přitom mluví už dlouho. Jsou jím elektronické náramky, s nimiž si mohou lehčí delikventi svůj trest odpykat doma pod dálkovým dohledem. V přesně vymezené době mohou jít do práce, ale jakmile šichta skončí, musí se vězeň vrátit domů, jinak systém spustí poplach. Výhod je mnoho – kromě úspory pro stát také zachování příjmu odsouzeného i rodinných a sociálních vazeb mimo škodlivé vězeňské prostředí. Ne náhodou náramky postupně zavedlo sedmnáct zemí EU. A teď zpátky ke zmrzlině a mrazáku.

Protože podezřelý tendr na náramky ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil zrušil, momentálně u nás systém domácího vězení nefunguje. Doma „sedí“ přibližně sto padesát lidí, místo techniky je však namátkově kontrolují zaměstnanci probační a mediační služby. Soudci tvrdí, že tomuhle dozoru nevěří, a v rozsudcích proto domácí výkon trestu ukládají pachatelům minimálně. Začnou prý, až vznikne bezpečné elektronické hlídání. Ministerstvo spravedlnosti ale odpovídá, že zatím další tendr na náramky nevypíše, protože není dost vězňů odsouzených k domácímu pobytu, takže se to nevyplatí.

Past bez náramků

Že je tahle logika dokonale nesmyslná, by možná tolik nevadilo, horší je, že udržuje v chodu systém, který se stále víc prodražuje a také ničí více životů. Zavírat neplatiče alimentů, drobné zlodějíčky nebo šoféry, kteří opakovaně řídili bez řidičáku, do vězení znamená připravit je o práci, zadlužit je a dopřát jim stigma kriminálníka. A často z nich také vyrobit recidivisty.

Návrat z vězení je u nás navíc velmi komplikovaný. Státní či nevládní organizace, jež by s ním propuštěným vězňům pomáhaly, jsou u nás slabé a těžce shánějí peníze. Jeden kurátor ze státní probační a mediační služby má na starosti až dvě stě propuštěných vězňů, v Rakousku je to kolem pětadvaceti. A absurdní kruh se tak uzavírá – významnou náplní práce zmíněné služby je místo podpůrného servisu pro navrátilce z kriminálu kontrola současných domácích vězňů, kterým stát nechce koupit náramky.

Radit české vládě, kde určitě nesmí šetřit, je dnes velmi snadné a populární. Kde šetřit má, se už vymýšlí hůře, vězeňství je ale vcelku jasný tip. Ostatně, ví to i ministr spravedlnosti Pospíšil, který minulý týden navrhl pouštět lehčí delikventy dřív domů, pokud se ve vězení dobře chovají. Není to špatný nápad. Možná by však bylo lepší se nejprve zeptat, jestli se za mříže vůbec museli dostat.