Nejspíš to musí souviset s jejich místem narození. Vasil Artamonov (32) a Alexey Klyuykov (29) se narodili v dnes již neexistujícím Sovětském svazu, a ačkoli od dětství žili v dnes již neexistujícím Československu, na zdejší výtvarné scéně jako by byli pořád cizinci. Nejde jen o jejich vlastní tvorbu. Leccos naznačí i veřejné postoje: odmítli nás reprezentovat na Benátském bienále, protože je na ně chtěl Milan Knížák poslat natruc výběrovému řízení; odmítli vystavovat ve Špálově galerii, protože se jim nelíbí, že o novém nájemci ve výsledku rozhodly peníze; a když jim teď vyšel první katalog jejich díla, nenechali v něm o sobě napsat ani řádku.
Laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2010 zkrátka vybočují ze zdejších poměrů. Vykašlat se dobrovolně na možnost zviditelnění své práce není v kraji zvykem. Tak jako není obvyklé to, čím se zabývají. Ověřit se to teď dá ve smíchovské galerii Svit na jejich výstavě Materiální základ.
Zátiší s plynovou maskou
Na rozdíl od výstavního finále Chalupeckého ceny, kde prezentovali pomalované rozměrné dřevěné modely pro odlévání průmyslových součástek nalezené v kladenských hutích, si nyní vystačí s málem. S pár obrazy a jedním samorostem. Rukopis však zůstal stejný. Artamonov s Klyuykovem na plátnech citují avantgardu a následující levicové směry, přičemž se záměrně snaží vytvářet díla tak, aby působila co nejzašlejším dojmem. Jako by je někdo našel zapadané prachem v depozitáři okresního města a po dekádách zapomnění vynesl na světlo. Starý osobní vlak ujíždějící v diagonále mimo plochu obrazu. Rozpadající se pěticípá hvězda. Kufr plný zlatavých pšeničných klasů. Zátiší s plynovou maskou, kyticí karafiátů a ozubeným kolem. Skupinový portrét horníků, třímajících zvesela sbíječky.
Asociuje to díla takzvané krotké moderny, která se u nás objevila v druhé půli 50. let. Byl to styl navazující na meziválečnou avantgardu, ovšem přizpůsobený době, která se teprve vzpamatovávala ze stalinistického obrazoborectví všeho, co vybočovalo mimo rámec propagace komunismu. Byl to zvláštní stav mezi totalitou a dočasným uvolněním společenských i kulturních poměrů. Něco už se smělo, nikdo však nevěděl co přesně, včetně těch, kteří nad tím měli dohled. Díla ještě svazovaná strachem a zároveň již jemně nebojácná jsou důkazem rozpačitého bezčasí, které po Stalinově smrti v umění východního bloku panovalo.
Na Benátském bienále loni Dominik Lang vystavil vlastnoručně reinterpretované sochy svého otce Jiřího, který byl jednou ze zapomenutých postav oné krotké moderny. A značný zájem – i zahraniční – o jeho neuchopitelné plastiky dosvědčil, že je na tomto více než půl století starém fenoménu stále cosi fascinujícího. Těžko se někam zařazuje a stačí jeho drobný posun (Lang se o něj zasloužil rozřezáním soch a jejich sestavením do nových konstelací) a návštěvník snadno uvěří, že jde o aktuální díla sotva třicetiletého autora.
Artamonov s Klyuykovem pracují na podobném principu. Také u nich si ani člověk se znalostí dějin umění nemůže být jistý, na jaký styl či směr se vlastně dívá. Avantgarda? Socialistický realismus? Krotká moderna? Konceptualismus? Všechno a ani jedno z toho. Proto je jejich tvorba tak znervózňující a přitažlivá.
Regres
Jejich přítel, výtvarník a teoretik (mimochodem rovněž se sovětskými kořeny) Václav Magid práci Artamonova s Klyuykovem označuje za formální i obsahový regres. Podle něj současné umění oživují „prostřednictvím exhumace ostatků historického projektu, který je již dlouho považován za zkrachovalý a od jehož totálních nároků se umělecká i politická praxe několika minulých dekád snažily osvobodit“. Míní tím právě avantgardu. Hnutí, jež kdysi bláhově věřilo, že svět změní k lepšímu, a přitom (mnohdy zcela vědomě) přispělo k rozmachu jedné z nejhorších etap v jeho historii. Radikální umělci toužící experimentální tvorbou vytvořit ráj na zemi sklopili po nástupu totality k moci hlavy a nezbylo jim než malovat smutné kytice karafiátů.
Artamonov s Klyuykovem mrtvou avantgardu vykopávají ze země ve chvíli, kdy umělecký svět znovu propadá utopickému třeštění. Nelze si totiž nevšimnout, v kolika aktuálních projektech je kýžená proměna společnosti opět důležitější – a umělci se k tomu otevřeně hlásí – než samotné dílo, jež se uchází o to, že ji vyvolá. Dvojice si takovéto smělé cíle neklade. Artamonovovi s Klyuykovem je jasné, že umění společnost nezmění. A z odstupu to ironicky komentují připomínáním naší minulosti.
Při pohledu na jejich nové obrazy, záměrně dosti zpackané, člověku dojde podstatná věc. Vlastní tvorbu berou daleko méně vážně než otázky, které před ně klade fungování ve výtvarném provozu. Třeba kde a za jakých okolností vystavovat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
