Druhý život Osvětimi

Na světě není mnoho nádraží, která by si měl cestující chuť vyfotit po devítihodinové jízdě vlakem, v půl páté ráno a v patnáctistupňovém mrazu. Přesto když mezinárodní expres Silesia zastaví se skřípěním brzd uprostřed únorové noci, fotografie je to první, co Benjámin Zsélyi udělá. Oblečen nalehko, bez čepice a v letních lakýrkách, jako by zimu, která je tady v Polsku, ani nečekal, zamíří svůj telefon na modrou ceduli stanice a stiskne spoušť. „Chystal jsem se sem tři roky a pořád se pokouším nějak pochopit, že tohle místo doopravdy existuje,“ vysvětlí později. Teď, po dlouhé jízdě z maďarského Szigetu, má dvaadvacetiletý mladík před sebou ještě pět hodin čekání ve vymrzlé nádražní hale, než otevřou první kavárny. Čekání na tom nejzlověstnějším nádraží, jaké lidská paměť zná. Železniční stanice Osvětim.