Den dcery biofarmáře

Crrr… probudil mě sestřin budík. Sice je sobota, ale medici (a medičky) nikdy nezahálejí. Nicméně já také ne. Ačkoli mě ranní vstávání kapku rozhodilo, i já mám své povinnosti. Bydlím na rodinné farmě na Vysočině. Dodáváme obden okolo 1400 litrů mléka do mlékárny ke zpracování, proto je každá ruka dobrá.

Dlouho se tedy nerozmýšlím, vyskočím z postele a už jsem v kuchyni na snídani. Tam mě přivítá mamka, vždy v dobré náladě a s úsměvem na tváři. Něco malého pojím, ale protože jsem přes týden ve městě ve škole, už se těším na venkovský vzduch, a proto hned vyrážím ven.

Nejdříve mám za úkol nakrmit naši menší zvířenu – psa a kočky. Pak pospíchám ke kravínu, ale kdo to za mnou cupitá? Šklíba, náš malý kocourek! Snažím se ho přesvědčit, aby zůstal na dvoře, ale je to marné, stejně mě neposlechne.

To už mě ale volá taťka k sobě. Je za kravínem u krmného vozu, přiváží balíky senáže (to je zavadlá tráva, zabalená do neprodyšné fólie, kde kvasí, podobně jako kysané zelí, a krávy ji přímo milují!). Mám za úkol rozříznout každou fólii, sundat ji z balíku a smotat do malého klubíčka. Taťka udělá zbytek – navozí balíky do krmného vozu (mixéru), přisype obilný šrot a nechá umixovat. Potom s „krmákem“ zajede do kravína a směs rovnoměrně nasype do žlabů.

Krávy jsou teď na pastvině, proto je nejvyšší čas ustlat jim v kravíně „pelíšky“. Přikládám ruku k dílu: vylezu na půdu a shazuji otvory dolů voňavou slámu, kde ji tatínek vidlemi rozhazuje po celém kravíně.

Teď si můžu na chvilku oddychnout, ale i taťka, který je na nohou už od čtyř hodin, protože od brzkého rána musí s maminkou dojit. Sice máme automatické dojicí zařízení, ale práce je pořád dost.

Užívám si máminu skvělou buchtu. Sotva dojím poslední sousto, bleskne mi hlavou, že jsem zapomněla zahnat krávy! Malá procházka jim sice prospěje, nic se však nemá přehánět, proto běžím rychle na pastvinu (a Šklíba mě neodbytně následuje). Stačí jen zavolat: „Růžo, Roxano, Maruš!“ a už je celé šedesátihlavé stádo u mě. Jdou klidně, jsou na mě zvyklé, zaháním je takto každý víkend a o prázdninách každý den. Zavedu je do kravína, zaklapnu za nimi závoru a už přemýšlím: Co asi dnes bude k obědu?

Blížím se k našemu domu, odkud se line vůně zelňačky. Všichni, tedy já, mé dvě sestry a rodiče, se společně naobědváme. Po obědě si jdeme zasportovat. V okolí naší farmy se krásně běžkuje. Vydáváme se na menší trasu. Když ale jedeme kolem pastviny, kde máme jalovice a nastávající „kraví maminky“, taťkovi se něco nezdá: že by se Josefína „otelila“? Nemýlil se!

Tím je s výletem konec a co nejrychleji se přesouváme zpět na farmu. Telátko i s krávou musíme přesunout do kravína, do tepla. Vše se zdařilo a všichni si oddychli. „Musíme telátku vymyslet nějaké jméno,“ přemýšlí tatínek. „Co třeba Josefína mladší,“ navrhuji. Můj nápad se nesetkává s moc velkým nadšením, proto výběr jména nechávám na ostatních a jdu si přečíst kousek knihy z povinné četby, spočítat pár příkladů z matematiky (to aby měl ze mě pan učitel matematiky radost) a trochu pocvičit ve hře na klavír.

Po školních povinnostech mě ještě čeká pár úkolů, třeba přihrnout senáž jalovicím na pastvu. Pak zajdu do kravína, kde už je v plném produ večerní dojení. Moc ráda krmím malá telátka. Taťka mi půjčí konvici a já dávám telatům postupně pít mléko. „To byl pěkně rušný den, ale ta dřina stála za to,“ přemýšlím, když pozoruji telátka lačně pijící mléko.

Vím, že za romantickými sceneriemi a možná pro některé lidi svobodným životem na farmě se skrývá kupa starostí a hlavně těžké a nekonečné práce. Ale domov je domov.

ALŽBĚTA ŠRŮTKOVÁ, 15 let