Není vlastně důvod, aby škola měla dvě budovy, vzdálené od sebe tři hodiny jízdy autem. V případě Vysoké školy uměleckoprůmyslové to tak bylo celých padesát let. Ateliéry výrobkového designu sídlily ve Zlíně a celou dobu se mluvilo o tom, že by bylo praktičtější je přesunout do Prahy. Stalo se to až nyní, pracoviště ve Zlíně je od tohoto akademického roku zrušené.
K padesáti letům designu ve Zlíně se vrací výstava Kovářovi žáci, která právě probíhá v Galerii VŠUP (do 2. dubna). A je důvod si ji prohlížet se zvědavostí, protože zlínské ateliéry byly dost ojedinělý zjev. Studenti tvořili v průmyslovém městě, stranou jakéhokoli designérského „dění“. A pod dominantním vlivem jednoho člověka, zdatného designéra a absolutistického pedagoga Zdeňka Kováře (1917–2004). Je to ostatně jeho práce, že designérská škola zůstala tak dlouho ve Zlíně, vynaložil na to veškerý svůj vliv.
Muž v žigulíku
„Snad to bylo štěstí, snad náhoda, vyrůstal jsem v početné rodině ve skromných poměrech, ale přesto jsem vyrůstal ve zpěvu,“ psal Zdeněk Kovář v jedné své vzpomínce na mládí. Jeho život bývá vykládán jako legenda, kterou on svými poněkud patetickými výroky s oblibou přiživoval. Chlapec z malých poměrů se vyučil u Bati, kde si povšimli jeho talentu a byl přijat na soukromou Baťovu školu umění. Tam se za druhé světové války zrovna rozvíjel nový obor – tvarování výrobků.
Ve 40. a 50. letech navrhl Kovář řadu nástrojů a strojů: dva typy nůžek pro šičky z obuvnických dílen, kleště pro cvikaře a koželuhy, frézy, vrtačku. Práci konzultoval s lékaři, nástroje byly ergonomické, zároveň však sošné jako malé plastiky.
Tolik péče tak prostému účelu – to dobře korespondovalo s dobovým humanistickým étosem. Jeho stroje a nástroje sbíraly úspěchy – i na Západě, třeba na vídeňské výstavě ergonomie Hand und Griff Anebo na EXPO ’58. V roce 1954 navrhl také tvar Tatry 603, což je vůz dodnes elegantní. Kovář byl prohlášen za hlavní hvězdu československého designu. V roce 1959 prosadil vznik „detašovaného ateliéru tvarování strojů a nástrojů“ v Gottwaldově čili Zlíně. Stal se režimním oblíbencem, dotáhl to až na národního umělce.
Čímž se dostáváme ke druhé tváři Zdeňka Kováře. V 80. letech jezdí po městě v zeleném žigulíku, který si žádný policista netroufne zastavit, protože se ví, že patří „národnímu umělci“, který je zadobře se všemi význačnými komunisty v kraji. V komisích rozhoduje o tom, které práce jeho kolegů půjdou do výroby a které skončí v šuplíku. Pevně drží otěže svého školního ateliéru a nenechá vedle sebe vyrůst žádnou velkou osobnost. „Se studenty zásadně nediskutoval. Jednou se díval na něco, co jsem vytvořil, a pak zamumlal, je to, jako když se posral pták,“ směje se při vzpomínce designér David Karásek. „Vůbec jsem nechápal, jak to myslel. Ale v tom to zase bylo dobré, musel jsem o tom pořád přemýšlet.“
Styl výuky komunistického prominenta samozřejmě nemohl přežít rok 1989, škola se v 90. letech změnila. Ale stejně se nemohla vymanit z izolace. Až stěhování do Prahy uzavřelo jednu kapitolu českého designu. A co tedy přinesla?
Všechno je jinak
Kurátorka Lucie Šmardová oslovila absolventy zlínských ateliérů a požádala je o ukázky jejich prací. Sešlo se na dvě stě předmětů, které jsou naskládány na regálech od podlahy až ke stropu podél stěn galerie (návrh instalace udělal další absolvent ze Zlína, designér Jan Pavézka). Je to pestrá směs – od telefonů a krytů na reproduktory z 80. let po tapety, židle, nádobí, lampičky. Datovány jsou lety 1952 až 2011 a jsou od lidí, které vychoval Zdeněk Kovář nebo pak jeho odchovanci. A ukazují, že od Kovářových dob se v designu změnilo skoro všechno.
Rétorika jeho doby, mnohdy značně pokrytecká, hlásala design jako nástroj pokroku. Jeho účelem bylo například „dát dělníkům dobré a krásné nástroje všude tam, kde je to třeba“. Dnešní ambice designu jsou úplně jiné, i dnešní řeči kolem. Design se bere jako nástroj marketingu, který má výrobek prodat. Někteří Kovářovi žáci na tom ostatně postavili své podnikání – zmíněný David Karásek má firmu mmcité na městský mobiliář, jeho vrstevník Filip Škoda je šéfdesignér firmy Tescoma, která vyrábí věci do kuchyně. Na výstavě najdeme také spoustu tvůrců, pro které je design nástrojem různých konceptuálních hříček – za všechny například model samorostu z porcelánu. Rozhodně nic pro masy.
Design se prostě úplně změnil, přizpůsobil se novým technologiím, společenskému zřízení i novým podmínkám ve výrobě. Mluví jinou řečí, jaká by se jeho praotci Zdeňku Kovářovi asi moc nelíbila
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
