Neklidné časy. Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí

Krajinný archeolog Petr Pokorný se v knize Neklidné časy pouští do krajně obtížného úkolu. Snaží se zrekonstruovat proměny, kterými českomoravská krajina prošla během holocénu, tj. asi za posledních 12 tisíc let, a vyprávět o těchto dějích. Pro představu o náročnosti takové práce si proveďme myšlenkový pokus:

Představte si, že vás se zavázanýma očima dopraví na rašeliniště, které je na ploše 2×2 metry ohrazené velmi vysokým plotem, a zavřou vás dovnitř. Vaším úkolem bude určit, jak vypadá krajina za plotem; smíte požádat o přístroje a literaturu. Víte, že jste v Česku a krajinu znáte. Víte také, že v rašeliništi se dobře uchovávají úlomky rostlin a zejména pyl. Najdete zbytek smrkového pařezu a dubový list vám prozradí, že v okolí roste dub: avšak jeden, nebo celá dubina? Všude bude plno pylu z borovice, protože jediný strom vyrobí více pylu než celá louka, navíc létá vzduchem, zatímco pyl z lučního kvítí nikoli. Právě tu však přistála zkřehlá včela s nákladem pylu a vy z analýzy jejího nákladu usoudíte, že nedaleko je louka. O lánu zelí v blízkosti se nedozvíte nic. Pak dostanete další úkol: odebrat vzorek z hloubky dvou metrů (řeknou vám, že je starý 2000 let) a opět rekonstruovat, jak toto místo vypadalo na začátku letopočtu.

Takto nějak postupují krajinní archeologové a Pokorného kniha je exkurzem do jejich práce. Sledujeme s ním krok po kroku, jak se z mravenčí práce pomalu vynořuje rekonstruovaná krajina; pravda ne ta dnešní za pomyslnou ohradou, tu si můžeme osahat rovnou, ale krajiny dávno zaniklé. Některá rašeliniště vydrží na stejném místě po tisíce let, rostou pomalu a rašelinné „letokruhy“ docela slušně konzervují rostlinný materiál. Určíme-li jejich věk, otevírá se okno do dávných dob. Podobným záznamem jsou i jezerní sedimenty, náplavy řek, sprašové profily či usazeniny humusu, netopýřího trusu, šnečích ulit a různého smetí v jeskyních, pěnovce, horská jezera a kdovíco ještě. Pokorný navíc klade svá zjištění do širších kontextů – jeho vědecká aktivita zabírá výzkum v oblastech tak různorodých jako africké pouště a Sibiř. Umožňuje mu to soudit, jaké klima panovalo během holocénu na větších plochách, než je území Česka, a v případě Sibiře si také učinit představu, jak to kdysi mohlo vypadat u nás.

Začalo to katastrofou

Chvályhodné jsou proměny autorova stylu. Místy je do velké míry standardně vědecký: tam a tam jsme udělali sondu do té a té hloubky, určili jsme věk jednotlivých vrstev a nalezli jsme tam to a to. Tato data se však najednou překlopí do roviny interpretační, do poutavého líčení, jak v té době vypadala krajina. Autor neopomíná zdůraznit, že jde o jeho vlastní interpretaci a že se výklad jeho kolegů může lišit – i když všichni budou uznávat pravost a serióznost zjištěných dat.

Z nich podle autora vyplývá, že holocén v českomoravských zemích začal ekologickou katastrofou. Náhle, v průběhu jediného století se oteplilo a dostavily se intenzivní srážky (za pár století už nastaly průměrné teploty jako ty dnešní). Původní stepi s vysokým porostem – potravou namraženou na celou zimu – najednou zapadaly vysokým sněhem a předtím ještě na podzim porost nahnil. Velcí býložravci – mamuti, nosorožci, jeskynní medvědi – buď vymřeli, nebo se stáhli více na sever. Nastala doba postupného zalesňování, která vyústila do první generace pralesů před 8000 lety, tvořených zejména jilmem, dubem, lípou, javorem a jasanem, se stále menšími a méně propojenými ostrůvky bezlesí vypásanými zubry, tury a koňmi. Měnila se půda, přišli zemědělci a lesy se postupně měnily na jedlobukové. Se zemědělskou činností se samozřejmě proměnil i celý ráz krajiny, zvýšila se eroze a tím se změnil charakter řek: od štěrkových niv, jaké má třeba Belá pod Tatrami, k pokojným meandrujícím tokům s mnohametrovými vrstvami sedimentů v podloží.

Naprosto fascinující je také rekonstrukce způsobů hospodaření a toho, co se pěstovalo a chovalo v různých dobách. Jak byla krajina rozdrobená do polí, lesů a pastvin? Žili lidé z dobytka, nebo z obilí? Z jakého dobytka a jakého obilí? Jak zajišťovali přežívání dobytka v zimě? V čem chodili? Je to opravdu tak, že „kultura“ je vždy a všude postavena proti přírodě a člověk, kamkoli přijde, se stává „přírodní katastrofou“? Anebo snad staří žili v bukolické harmonii s přírodou, a to jen my jsme zvlčeli a harmonii rozbili?  Dozvídáme se například, čím se živili lidé v době keltské, že dříve se na zimu nesušilo seno, ale olistěné větve stromů, z míry říčních naplavenin lze usoudit na intenzitu odlesňování a zejména orby – ano, už před 2 až 5 tisíci lety se takto naši předkové podepsali do sedimentů.

Když si před očima necháme běžet ten úžasný film líčící vývoj naší krajiny za posledních 12 tisíc let, se všemi dějovými zvraty, přál bych si, aby ho viděli všichni ti, kdo volají po „zachování rovnováhy“ a myslí tím asi jakési idealizované časy před dvěma generacemi. Ani se nechce věřit, že i sám autor knihy, který své dílo nazval Neklidné časy, na jednom místě říká: „V dlouhodobé perspektivě se totiž holocén jeví jako klimaticky mimořádně stabilní období, s příznivými teplotními i vlhkostními poměry.“ Jakápak stabilita!

Puzzle pro archeology

Pokorný nikdy neopomene zdůraznit, že nám předkládá svou vlastní interpretaci průběhu dějů a že jsou možné i jiné, a to na základě stejných vědeckých zjištění. Tvrdá vědecká fakta, ony kamínky mozaiky, jsou řídká a kontury výsledného obrazu musí doretušovávat jako režisér. Ba ještě hůř: oněch mozaik je více a kamínky se nám promíchaly: podle toho, do kterého obrazu je přiřadíme, se bude měnit sám obraz, anebo se zhroutí. Něco jako skládanky puzzle. Víme-li, že všechny dílky patří do jednoho obrazu, a navíc ho máme na víku od krabice, je skládanka věcí trpělivosti. Co když však někdo sesype díly z několika různých krabic, a to ještě tak, že z každé jich vezme jen pár – a víka žádná? Jeden takový průnik sypanicí neúplných skládanek geologů, klimatologů, archeologů, botaniků, religionistů a kdovíkoho ještě nabízí Pokorného kniha.

Kromě rázu poučného pro všechny, kdo se zajímají o vývoj naší přírody, dostane čtenář i mimořádně barvité líčení vědeckých postupů, váhání a omylů a také nahlédne, jak důležité je nakonec ono vysvětlující vyprávění, které – přísně vzato – vlastně už ani vědou není. Třeba po přečtení Neklidných časů bude kritičtěji pohlížet na ony zaručeně pravdivé výkřiky typu „Vědci zjistili, že…“.

Autor je biolog.

Petr Pokorný: Neklidné časy. Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí

Dokořán, 370 stran