Mrtvá trať, která dostala směr

Asi jen málokdo z nás může „zkoprnět“ při prohlížení satelitních snímků Sibiře, ale Štěpánu Černouškovi se to stalo. „V liduprázdném území za polárním kruhem jsem našel rovnou linku. Nebylo pochyb, že vidím stopy po železnici č. 501 a 503 Salechard-Igarka, strašném Stalinově projektu, na jehož stavbu nahnal osmdesát tisíc vězňů. Živořili zde snad ve stovce táborů a hynuli po tisících, aniž by nakonec 1200 kilometrů dlouhá trať k něčemu sloužila. Řekl jsem si, že tam uspořádám expedici a zmapuju, co po utrpení těch lidí zbylo,“ vzpomíná rusista a cestovatel Černoušek na začátek pouti, o které nedávno vznikl film Mrtvá trať promítaný teď na festivalu Jeden svět.

Výpravě se podařilo najít a zdokumentovat lágry zarostlé v tajze, které nikdo nenavštívil od roku 1953, kdy je lidé po Stalinově smrti chvatně opustili. V rozpadajících se vězeňských barácích se dodnes povalují věci denní potřeby, čísi čepice, plechový hrnek, v bachařských kamnech jsou nacpané dopisy zabavené dávným vězňům. Díky takřka profesionálnímu historiografickému přístupu přinesla soukromá cesta sedmi Čechů výstupy, které berou odborníci na dějiny komunistických represí vážně. Příletem do Prahy však expedice neskončila. Jak se ukázalo později, některým účastníkům alespoň na pár let změnila život.

Natruc do Ruska

„Vždycky jsem rád dělal věci mimo hlavní proud,“ zdůvodňuje svůj zájem šéf expedice Štěpán Černoušek (35). Pro studium rusistiky se rozhodl v 90. letech, kdy byl málokterý obor tak nepopulární. „Všichni jezdili na Západ a Ruskem se jen opovrhovalo, to na mě působilo tak nějak protestně punkově, a tak jsem na gymnáziu jel na studijní pobyt do Petrohradu. Byl to neuvěřitelně silný zážitek. Rusko není jen vodka a strach z vrchnosti. Rusko je také unikátní soužití dvou set národností s nesmírně odlišnými kulturními tradicemi, evropskými, asijskými, orientálními, které se navzájem obohacují a zároveň i ničí. Lidé jsou tu přidušeni dědictvím komunismu, jsou více stádní, ale v osobním kontaktu vřelejší a ochotnější pomoct. V žádné jiné zemi jsem během svých cest nedostal tolik upřímných pozvání na návštěvu či nocleh od prakticky neznámých lidí.“

Po návratu udělal gymnazista Černoušek tehdy – v roce 1994 – nevšední krok: přihlásil se na ruštinu do jazykovky a zakousl se do ruských klasiků. O výběru vysoké školy bylo rozhodnuto. Věčné studium gramatiky na rusistice ho ale časem otrávilo a univerzitu nedokončil. Zájem o živé Rusko, to „neuchopitelné a fatální, co tu zemi odlišuje od zbytku světa“, ho ale neopustil. Dalších patnáct let se jezdil na východ jen tak toulat, až najednou pocítil, že ho samotná „turistika“ neuspokojuje. Začal pomáhat českému sdružení Berkat s dobročinnými projekty v Čečensku a díky tomu pochopil, že cesty do Ruska mohou mít i jiný cíl než jen samotné cestování. Před třemi lety pak přišla myšlenka vypravit se na trať č. 503. „Od začátku jsem cítil, že to nebude stejná cesta jako většina předchozích, že tahle výprava může mít nějaký hlubší význam, jen jsem nevěděl jaký.“

O hledání trati utopené v tajze už vznikl film, deníkový blog a web www.mrtvatrat.cz, dovezené předměty byly několikrát vystaveny, články o expedici vyšly i ve Švýcarsku. Loni se pak účastníci vydali na další výpravu na úsek
č. 501 u Salechardu. Teď se dokonce chystá počítačová hra a Štěpán Černoušek chce o celé akci napsat knihu. Rád by také uspořádal ještě jednu výpravu, dál do hlubin nezmapované části železnice: „To, co jsme objevili, je jakési autentické muzeum gulagů, které se pomalu ztrácí v tajze,“ říká Černoušek. „Rusko je ve vztahu k vlastní historii dodnes bezradné. Někteří historici zpochybňují výpovědi pamětníků co do počtu obětí a hledají zdůvodnění pro nesmyslnou stavbu. Přitom se téměř nikdo z nich na ta místa nevydal, je to z Moskvy čtyři dny vlakem, čtyři dny parníkem po Jeniseji a pak ještě několik hodin motorovým člunem. Dostat se do Igarky i do Salechardu je tak časově a finančně náročné, že to podstoupí jen nadšenec, který rád cestuje do odlehlých končin a je ochotný za to dát peníze. A to já jsem.“

Že jsou české výpravy na zaniklou železnici výjimečným počinem, dokládá i zájem uznávaného ruského sdružení Memorial, které mapuje dějiny sovětského zotročení a poznatky Černouškovy expedice zařadilo do svého virtuálního muzea gulagu. Jsou tu přesně popsána a zdokumentována nejrůznější místa spojená s represemi, vyhnanstvím či popravami sovětské éry a odtud pak čerpají badatelé z celého světa.

„Mrtvá trať dala směr všem mým bezcílným cestám do Ruska, protože bez nich bych takovou expedici nikdy nemohl podniknout,“ říká objevitel Černoušek. „A na pár let dodala směr i mému životu.“