Teplo, prostupuje mnou příjemné teplo. Stojím na počátku subtropického dne v tibetské exilové vesnici Mussoorie asi osm hodin jízdy autem z Dillí. V areálu školy Tibetan Homes Foundation je živo, rojí se tu ve stejnokrojích stovky malých či větších tibetských dětí. Kdo by z jejich zářivých úsměvů vyčetl, že se ještě nedávno promrzlé plížily sněhem v pětitisícových himálajských sedlech? Utíkaly s průvodci ze své země bez rodičů, plné obav z budoucnosti, z polapení čínskými pohraničníky, z omrzlin…
Omrzlina – děsivé slovo mě vrací do reality. Probouzím se ze snu, který mě na chvíli vrátil na jedno z míst mého každoletního působení. Je studené únorové ráno, teploty k minus dvacítce. Hm, v Ladaku každoroční normál. Dávám si hrnek horké vody (odkoukáno od buddhistických mnichů v klášterech), balím hromadu dokladů a jedu tramvají na krajský úřad.
První fáze každoroční kontroly veřejné sbírky probíhá bez problémů. Paní z úřadu ve mně již nevidí jen nadšenou studentku jako kdysi. Tři roky mě (a kolegyni v Olomouci) zaměstnává občanské sdružení, které pomáhá Tibeťanům a Ladačanům v himálajské části Indie. Díky naší veřejné sbírce a programu Kmotrovství na dálku podporují čeští dárci 269 konkrétních lidí a ovlivňují život dalším stovkám v několika užitečných projektech. Rychle projíždíme doklady, podávám vysvětlení u indických lejster, anglických překladů, vše přenechávám k následnému hloubkovému prostudování a už moje pohorky křupou sněhem směrem do centra.
Himálajský trénink se hodí, pěšky se dá stihnout nejvíce věcí. Blíží se náš každoroční březnový festival ProTibet. Vzpomínám na první akce před devíti až deseti lety, kdy jsme udělali v Ostravě pár besed, koncertů a „bylo vymalováno“. Letos organizujeme přes čtyřicet akcí od Brna přes Olomouc, Ostravu až do Opavy.
Zanesla jsem lístky na koncert tibetské zpěvačky do informačního centra, projednala na pár místech prostory pro akce, vybrala peníze v bance, vyzvedla na poště doporučené dopisy.
Dobíhám do kanceláře, kde poštovní schránka přetéká dalšími listy. Třikrát ročně zprostředkováváme všem kmotrům kontakt s podporovanými dětmi. Letní várku, v níž jsou i dopisy pro staré Tibeťany, vozím do Indie s dobrovolníky v batozích, ale tuhle musím nabalit do krabic a rozeslat. Krabice do tibetské školy, do tří ladackých klášterů i mniškám do Déhrádúnu.
Další dopisy se sypou z e-schránky. Prostě jsou dny, kdy je nutné vyřídit i padesát e-mailů – žádosti kmotrů, dotazy na festival, objednávky z našeho skromného internetového obchůdku.
Na pánvičku hodím zeleninu, uvařím rýži. Ze samoty mě vytrhuje dobrovolnice Petra, společně zlikvidujeme ten vegetariánský kopec jídla a vrháme se do vyřizování objednávek.
Krátký půlhodinový rozhovor s kolegyní Karin v Olomouci. Dolaďujeme loni započatý projekt Koza pro Tibet. Bude pomáhat nomádům, kteří přišli nějakou nepřízní o část svých stád a hrozí jim život námezdních dělníků ve městech.
Venku už je tma, poslední tečkou je pár organizačních věcí ohledně účasti sdružení na oslavě tibetského nového roku – Losaru – na konci února v Praze. Tento rok je ve znamení vodního draka, ten odcházející byl nazván kovovým králíkem.
Večer jedu za přítelem do Mariánských Hor. Snad posté se usmívám tomuto názvu městské čtvrti Ostravy. „Hory“ jsou pěkně placaté – něco přes dvě stě metrů nad mořem. V nedalekých vítkovických železárnách šlehá z komínu do noci vysoký plamen, slyším tlumené rány narážejícího železa. Asociativně se mi vybavují proudy tekoucího žhnoucího kovu.
Na konci ulice se něco pohnulo. Divoký králík kličkuje ve světle plamenů ulicí do stromoví blízkého starého hřbitova. V úžasu se dneska poprvé zastavím. Rok kovového králíka se se mnou právě loučí.
Jana Neboráková, předsedkyně občanského sdružení M.O.S.T. www.protibet.org
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
