Myslivcův rok

Název deníku básníka, spisovatele a esejisty Czesława Miłosze by se mohl jevit jako dosti bizarní, ovšem pohled do etymologického slovníku svědčí o opaku: „Myslivec – odvozeno od myslivý, původně zajisté přemýšlivý, což se vztahuje na staré způsoby lovu lesní zvěře, kdy lovec užíval střelné zbraně (luku) málo. Zato musel vymýšlet rozličné pasti, lapačky, stavět si sítě a klásti smyčky.“

Czesław Miłosz (1911–2004) měl na mysli právě tento původní význam slova „myslivec“, přičemž lovnou zvěří byl pro něj celý viditelný svět, který se během svého života pokoušel „zachytit ve slovech nebo ho slovy zasáhnout“. Jeho knihu sice rámují zápisky jednoho pouhého roku – srpna 1987 až srpna 1988 –, záhy se ale rozrůstají v síť vzpomínek na jeho život, přátele a zběsilé události 20. století, které určily jeho osud, vnímavost a tím i jeho básnictví, jehož metafyzická povaha by se dala charakterizovat jako „poezie namísto náboženství“. Jinými slovy, poezie vyvolaná stejnou potřebou, která Miłosze jako hluboce věřícího katolíka k náboženství přivádí: potřeba hledání smyslu, nepřetržitý rozhovor s Bohem, přemýšlení o povaze zla. Myslivcův rok je tak spíše než deníkem formálně nápaditou a čtivou autobiografií, v níž se Miłosz zamýšlí nad svým dosavadním životem a podobou jeho soudobého světa a literatury.

Slušně vychovaný chlapec

Jak píše překladatel Josef Mlejnek v doslovu ke knize, Miłosz se rozhodl k bilanci svého života ze dvou důvodů – rok předtím zemřela po dlouhodobých útrapách na následky Alzheimerovy choroby jeho žena Janina. A druhým důvodem bylo očekávání blížících se politických změn v Polsku, odkud Miłosz v roce 1950 emigroval. Deset let pak pobýval ve Francii a v době, kdy se rozhodl vést si deník, už více než dvacet let žil v exilu ve Spojených státech. Byl slavným básníkem, držitelem Nobelovy ceny za literaturu, během jejíhož převzetí odvážně kritizoval poválečné rozdělení Evropy, kterým z politické mapy za souhlasu Západu zmizely tři pobaltské státy.

Právě k tomuto traumatu se Miłosz ve své knize často vrací. Především válečné a krátce poválečné události totiž utvářely jeho kritický postoj ke všem ideologiím a černobílému vidění světa. Od svého dětství žil v zemích i městech, které vzápětí zanikly, ať už šlo o Litvu nebo Polsko, jež se staly v prvním případě součástí SSSR a v druhém jeho satelitem. Během války byla srovnána se zemí Varšava i jeho rodný Vilnius. „Veškerá uspořádanost kolem mne byla iluzorní, věděl jsem, že se všechno rozpadne,“ píše Miłosz.

Nemluví jen o zániku státních útvarů, ale i poválečném rozpadu mnohonárodnostní společnosti, v níž se přirozeně setkávali Poláci, Litevci, Židé a zčásti i Ukrajinci a Bělorusové. Miłosz nepřestává na své dětství a mládí v Litvě vzpomínat jako na Atlantidu, která se během druhé světové války proměnila v největší evropské pohřebiště.

Odtud vycházejí i jeho neustále se vracející deníkové úvahy, kde se bere zlo a jeho neutuchající svár s Bohem. Nedokáže se smířit s myšlenkou, že ve světě stvořeném Bohem může dojít k masakru v Katyni, holocaustu nebo masovému zabíjení civilistů během varšavského povstání. Ovlivněn myšlením mystičky Simone Weilové, jejíž dílo překládal z francouzštiny, dochází až k manichejskému vidění světa. Zároveň si však je vědom, že křesťanství nelze redukovat pouze na etiku: „Dobro není Bůh, musíme hledat něco vyššího než dobro.“

Přes všechnu prožívanou bolest však z jeho deníkových zápisků není cítit žádná sebelítost. Miłosz sice otevírá pohled do svého soukromí a myšlenek, ale ne emocí. Jako by se pozoroval zvenčí. Ostatně celá jeho tvorba se vyznačuje snahou po objektivním nahlížení světa, subjektivně vypjaté vnímání moderny mu není blízké, vymezuje se vůči svému generačnímu druhovi Witoldu Gombrowiczovi, s nímž se sblížil v Paříži: „Můj neklid vyplývá z toho, že když uznám Gombrowicze za moderního autora, musím sám sebe uznat za autora starosvětského. Slušně vychovaný chlapec věřící v pámbíčka, snažící se vyvarovat hříchu, se setkává s rozdivočelým darebou, který vyplazuje jazyk a dělá dlouhý nos na autority dvou tisíciletí.“

Nikde žádný losos

Myslivcův rok potvrzuje, že Czesław Miłosz je jako autor a myslitel nezařaditelný. Ve všem zaujímá svébytný odvážný postoj, s nímž naráží. Doma se nebojí kritizovat polský nacionalismus a pocit mučednictví, a když v roce 1950 opouští Polsko, stává se pro tamní komunisty zrádcem. Zároveň na něj útočí i polský exil kvůli jeho dvouleté diplomatické službě na sklonku čtyřicátých let, kdy už v Polsku vládli komunisté, emigranti ho považují za nastrčeného agenta. Blízkost nenachází ani u francouzských intelektuálů, kteří jsou mu protivní svým opojením Stalinovým kultem. A kritický zůstává i vůči Spojeným státům, kam přesídlí v roce 1960. Všímá si chudých předměstí, přežívajícího rasismu, vadí mu také konzumní způsob života, který se podle něj odráží v americké literatuře a poezii: „Mají prvotřídní techniku, ale nemají o čem psát. Jejich ‚existence‘ čouhá z každé řádky. Jde o skutečnost běžnou a monotónní, nedotčenou dějinnými otřesy země. Nic je nenutí ke skoku jako lososy narážející na překážku.“

Nakonec tak Czesław Miłosz dochází k dosti spornému názoru, že centrum civilizace se v budoucnosti přesune do střední Evropy nebo ještě dál, na Východ. Zkušenost holocaustu, nacismu a komunismu podle něj středoevropské a východní autory paradoxně obohatila, poskytla jim poznání a vhled do temné podstaty světa a člověka, který Američanům a obecně Západu chybí. Je to asi nejzajímavější téma vyplývající z jeho deníku; jaké specifické „know-how“ jsme krvavou zkušeností získali, už ale Czesław Miłosz bohužel nevysvětlí.

Ohrožený druh

Tematická mnohovrstevnatost Miłoszova deníku dokládá šíři jeho uměleckého záběru. Je „bránou k jeho tvorbě, celému jeho dílu, ale i rozcestníkem k jeho dalšímu životu“, jak píše Josef Mlejnek v doslovu. Zároveň však platí, že šířka záběru jde v textu často na úkor hloubky. Miłoszův jednoletý „projekt“, vystavěný navíc spíše jako autobiografie než denní záznamy, už z podstaty nemůže dostát komplexnosti deníků Gombrowicze, Herlinga-Grudzińskeho nebo Camuse, s nimiž se všemi se osobně znal a přátelil. Kvalita a přitažlivost Myslivcova roku spočívá v něčem jiném. Je to inspirace kriticko-analytického postoje, jejž Miłosz zaujímá k okolnímu světu a který prosakuje z každého zápisu. Czesław Miłosz je spisovatelem a zároveň veřejným intelektuálem, ojedinělou kombinací, jež se v současném světě stává ohroženým druhem.

Czesław Miłosz: Myslivcův rok

Přeložil Josef Mlejnek, Host, 379 stran