Slova nestačí

Ráno. Pondělí, 19. prosince 2011. Zvoní budík. Otočím se na druhý bok. Slunce mi nemilosrdně svítí do očí, které pomalu otvírám a spatřuji včerejší zvláštní vydání jednoho z tuzemských deníků. Černobílá fotografie velkého formátu mě doslova praští do očí. Teprve teď si uvědomuji, kdo nás v poslední adventní neděli opustil. Oči opět zavírám. V hlavě si přemítám, jak mi kdysi podal ruku, ostýchavě se pousmál a popřál mi mnoho úspěchů. Symbolicky se dnes oblékám do černé, stejně jako nejužší okruh mých přátel. Kromě jednoho. Ten preferuje tričko se státním znakem. 

Zapínám zpravodajský program státní televize. Spot, laděný do černé barvy, podtržený dramatickou znělkou, mi opět připomene tu smutnou novinu. Z okna se dívám na Pražský hrad. Vybavuje se mi slogan „Havel na Hrad“. Cestou do školy míjím Národní divadlo. Vidím dlouhý černý prapor. Hlavou se mi honí nekonečná spleť myšlenek. Smutek. V tramvaji pročítám poslední rozhovor, který veřejnosti poskytl. Jeho slova mi kouzlí úsměv na tváři. U školy zapaluji svíčku, přidávám fotografii a společně se spolužáky držíme minutu ticha, přesně tak, jak jsme se včera vpodvečer dohodli. Vzájemně se objímáme. Nevěřícně pozoruju plameny hořících svíček. Je mi úzko.

Hodina dějepisu je výjimečně spojena s vyšším ročníkem. Usedáme do lavic. Profesoři promítají fotografie dokumentující Havlův život na velké bílé plátno před námi. Po chvíli ticha nastává diskuse. Každý z nás chce vyjádřit, co pro nás pan prezident znamenal. Každý chce slovo. Každý chce promluvit. Zahraničním studentům podrobněji vysvětlujeme, kdo byl Václav Havel. Kantoři se snaží navodit předrevoluční atmosféru. Jejich promluva se opírá o vlastní zkušenosti. Bedlivě poslouchám, ale je zřejmé, že slova nestačí. Znenadání se spolužákem diskrétně uvažujeme o budoucnosti. O budoucnosti nás všech. Kamarádka ze zadní lavice podotýká, že teď je to na nás. Musíme ho následovat, musíme jít stejným směrem jako on. Zvonek zvoní, hodina končí.
Z pražského Smíchova míříme na Národní třídu. V průchodu u pomníku 17. listopadu symbolicky zapaluji svíčku. Slzy se mi derou do očí. O hodinu později si v jedné z pražských kaváren plánujeme výpravu na Pražský hrad, stejně jako účast na středečním smutečním pochodu. Konstatujeme, že odešel člověk, kterému jsme veřili. A nejen to. Obdivovali jsme ho a ctili jsme ho. Zármutek. Cestou domů dávám prostor svým myšlenkám. Vítr mi fouká do očí a já si cestu prodlužuji. Naschvál, protože čerstvý vzduch mi pomáhá. Dovoluje mi zamyslet se nad tím, co se za posledních čtyřiadvacet hodin odehrálo. Dívám se k nebi.

Po několika minutách jsem v teple domova. Otevírám svůj profil na nejpopulárnější sociální síti. Čtu reakce na videa, fotografie a odkazy. Údiv. Mám chuť se vyjádřit. Je potřeba říct svůj názor, je potřeba být odvážný, je potřeba bojovat, protože pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Z televize opět slyším jeho hlas. Přerušovaný projev, který působí až moc upřímně a čestně, ale kterému věřím. Poslouchám Modlitbu pro Martu a černobílou fotografii našeho bývalého a stálého prezidenta dávám opatrně do rámečku. Směje se na mě. V pochmurné náladě si vzpomínám na povídkový soubor od Lenky Reinerové Kavárna nad Prahou. Slzy. Teprve teď si začínám uvědomovat, že člověk, díky kterému jsem se narodila do svobodného a demokratického státu, odešel navždy. Teprve teď pořádně chápu, že sedí v té nebeské kavárně nad Prahou společně s Jiřím Dienstbierem, Jiřím Grušou, Ivanem Magorem Jirousem a dalšími. Čeká, co bude dál. 

Berta Jarošová, studentka Francouzského lycea