Nebát se změny

Podlaha kolem krbu, u kterého se hřejí manželé Zíkovi, musí nerozhodným zákazníkům kazit spaní – pokrývají ji palubky různých šířek, barvené, broušené, leskle nové i speciálně kartáčované, aby působily hodně starobyle. Všechny tyhle kousky dřeva ve vzorkovně rodinné firmy v jihočeských Netolicích rostly ještě nedávno v českých a moravských lesích jako dvousetleté duby. Pan Zíka si je našel a oklikou přes Nizozemsko je přetvořil v elegantní podlahovou krytinu. Tak vypadá jeho dubový byznys. „Je nádhera, když dokončíte dílo a lidé nad vámi stojí a jsou nadšení. Ale nejlepší ze všeho je, když přijdu večer domů a vidím třeba tři proplacené faktury. To se pak pochválím: Honzo, děláš to dobře,“ přiznává Jan Zíka (40), co ho těší na práci nejvíc.

Bojovník v čase tesilek

Než se ke své odměně dostane, jezdí od Jičína po Olomouc, od Břeclavi za Plzeň a u dřevařských firem, obcí i soukromníků nakupuje dubovou kulatinu. Na své pile v Netolicích pak rozřeže kmeny na prkna a pošle je do Nizozemska, kde z nich jeho společníci vyrábějí značkové palubky, z nichž většina skončí v západní Evropě. Zhruba desetina se ale vrací do vlasti, kde ji zaměstnanci pana Zíky kladou pod nohy skutečných podlahových fajnšmekrů. „Jsme malá rodinná firma a chceme dělat dřevo tak, abychom si za tím opravdu stáli,“ vysvětluje Jan Zíka, proč nevyrábí palubky sám. „Dobré stroje jsou na nás příliš velká investice a řešit to starými použitými mašinami, které pořád opravujete a honíte kvalitu, se nám nechtělo. Vybrali jsme si formu partnerství a můžeme se plně soustředit na výběr dřeva a na konečnou práci s ním.“ 

Nejstaršího Jana a dva bratry, kterým otec zemřel ještě jako dětem, vychovala matka s krédem, že „rodina má držet pohromadě a za svým cílem je třeba neohroženě jít“. Mechanizátor, který po střední škole opravoval v zemědělském družstvu stroje, se v porevolučním kvasu přihlásil do výběrového řízení rovnou na ředitele vznikající stavební spořitelny. „Po revoluci se otevíral nový svět. Já jsem byl v družstvu, žena na mateřské, výplata sedm tisíc. Tak jsem šel vydělávat peníze. Kdo se chtěl učit, uplatnění našel.“ Přestože Jan Zíka neměl sebemenší zkušenost, jeho bojovnost a zápal zvítězily, takže za sebou nechal „všechny náměstky v tesilových oblecích“, kteří se s ním u konkurzu sešli. Na dalších deset let se stal šéfem pro celý Jihočeský kraj. Od strojů odešel rovnou do ředitelské kanceláře, kde mu první den doporučili, aby si zmapoval situaci a navrhl, jak zvýšit obrat. „Takže jsem začal jezdit, díval se, kde vůbec máme kanceláře a co je tam za lidi. Prostě jsme začínali od nuly a ke konci jsem měl pod sebou dvě stě zaměstnanců,“ vypráví Jan Zíka a v jeho podání to zní jako hračka.

Ale i tento energický muž se ze života v bankovnictví, který nazývá krutým, cítil vyčerpaný, a když se jednou blížila další změna představenstva a s ní i nová strategie, řekl si, že už při tom nechce být. Změn se nikdy nebál. „A já ji chtěla také,“ vstupuje do rozhovoru Pavla Zíková, celou dobu přítomná po manželově boku. „Manžel je dříč, má talent i na obchod a já chtěla, abychom šli dělat něco svého.“ Rozhodli se pro vývoz hrubě zpracovaného dřeva a nebyl to prý ani tak nápad jako „postupné vyřazování jiných možností“. Do Nizozemska začali dodávat dubový polotovar, ale stále přemýšleli, jak dosáhnout „největší přidané hodnoty“. Po dvouletém oťukávání se nakonec rozhodli: pozvali k rozhovoru svého nizozemského odběratele, předestřeli mu svůj plán a nabídli k prodeji půlku rodinné firmy. Klaplo to, Jan Zíka od té doby klade po Česku luxusní podlahy. Byť on sám je za„luxus“ označuje jen nerad, podle něj jde prostě o pořádnou věc, která svému majiteli slouží celý život.

Cechovní znamení

Seříznuté či úplně chybějící prsty aspoň jedné ruky platí skoro za cechovní znamení lidí od dřeva. S uříznutými prsty dorazil před lety do českobudějovické nemocnice i Jan Zíka. Rána byla ale od velkých zubů pily tak potrhaná, že přišití lékaři odmítli a ruka zůstala jen v torzu. Úraz ho postihl hned na začátku podnikání a na dlouhé truchlení nebyl čas. „Když máte čtyři a půl milionu dluhů, děti doma a zaměstnance, tak se prostě musíte zvednout a pokračovat dál.“ Paní Zíková mu dělala šoféra, dokud se rána nezahojila. Když prý jeli poprvé po deseti letech manželství na dovolenou, napadaly je jenom samé nápady ke společnému podnikání. A možná že právě tohle je ten pevný základ, který unese i masivní dubovou podlahu. 

Autorka je novinářka.