Lev, čarodějnice a stará skříň

A tady máme sbírkové fondy,“ řekl Bartoloměj Daniel, jeden ze zakladatelů Muzea romské kultury, a rozevřel dvojité dveře žlutohnědého sekretáře. V nevábné dřevotřískové almaře se ukrývaly vzácné ukázky tradičního romského kovářství a košíkářství, výsledek terénního výzkumu pracovníků muzea. Psal se rok 1997 a muzeum umístěné v někdejším Výzkumném ústavu pletařském na kraji Brna čekala ještě dlouhá cesta, aby potenciální návštěvníky přesvědčilo, že má pro ně smysl si do něj zajít.

Minulý rok na podzim muzeum oslavilo dvacet let své existence. Z někdejšího provizoria se přemístilo do moderní budovy v Bratislavské ulici s recepcí, kavárnou, auditoriem a rozsáhlou knihovnou. A především konečně ve své úplnosti zpřístupnilo stálou expozici, která je svým rozsahem a důkladností mapování historie Romů světovým unikátem.

Bez romantiky

Muzeum zasvěcené Romům ve světě ojedinělé není. Podobných institucí vzniklo od osmdesátých let více a momentálně jsou k vidění například v Německu, Polsku či Británii. The Gordon Boswell Romany Museum ve Spaldingu se pyšní přehlídkou parádních povozů, v romaničelské angličtině zvaných „vardos“, a nabízí zážitkovou turistiku v podobě jednodenních výletů koňmo s vařením na ohni v autentické atmosféře pastorální Anglie. Také tarnowské Etnografické muzeum láká návštěvníky během letní sezony na venkovní expozici pravého cikánského tábora a ve vnitřních prostorách vystavuje především kroje, nářadí a hudební nástroje. Pracovníci Dokumentačního a kulturního centra německých Sintů a Romů v Heidelbergu se specializují na pečlivé zpracování pronásledování Romů za druhé světové války a jejich cílem je působit v roli svědomí národa.

Co brněnskou expozici zásadně odlišuje od jejích sesterských organizací, je důsledná snaha vyhnout se romantizujícímu narativu konvenujícímu neromské veřejnosti, tak jak ho praktikují právě ve Spaldingu a Tarnowě, ve prospěch vlastní výzkumné práce ve výrazně širším rozsahu, než jaký postihuje centrum v Heidelbergu. Na Bratislavské je patrná nejen potřeba balzamovat to staré a vymírající, ale také dokumentovat nové trendy v romských společenstvích, to vše za nemalé opory ve vědecké práci. 

Stálá expozice rozmístěná v šesti sálech přibližuje putování Romů od tajemstvím zahaleného odchodu z indického subkontinentu přes obstojně doložený pobyt v byzantské říši a na Balkáně a příchod do Evropy až po dokonale zdokumentovaný romský holocaust, vývoj romského hnutí ve druhé polovině 20. století a konečně obraz Romů v médiích. Šest místností, šest autorských týmů, šest různých architektonických zpracování. Část věnovaná genocidě se nalézá v bíle vykachlíčkované místnosti, v níž nechybí u stropu umístěné sprchy. V indickém sále si zase návštěvník může na vlastní ucho ověřit nápadnou blízkost základních romských výrazů se stejnými slovy v jiných indických jazycích. Stěny v chodbách lemují barevné dřevěné špalíčky nesoucí texty romských přísloví a hádanek v duchu v muzejnictví panujícího trendu interaktivity – téměř na vše si lze sáhnout, prohlédnout zblízka, očichat.

Zádrhel se tu ale najde. Koncepce stálé expozice, a tudíž i celého muzea totiž vychází z proudu romských studií, který by pro české čtenáře mohl představovat u nás dobře známý Angus Fraser, autor kanonických Cikánů. On a další etnografové zvučných jmen, jako jsou Judith Okelyová nebo zakladatelka zdejší romistiky Milena Hübschmannová, ve svých textech vycházeli z premisy indického původu Romů a jakési inherentní vzájemné příbuznosti různorodých skupin, které pro zjednodušení nazýváme Romové. Protitábor, zastoupený třeba Wimem Willemsem nebo Davidem Mayallem, ovšem naopak tvrdí, že společný indický původ je diskutabilní, jednota v mnohosti nepřesvědčivá a Romové jako nějaký kolektivní národ v zásadě neexistují.

Pokud by návštěvníci náhodou práce citovaných pánů znali, mohli by se ohradit, že celá expozice stojí na hliněných nohou a není ničím jiným než intelektuálním konstruktem určité skupiny badatelů. Pro nás ostatní, kteří s Romy žijeme, máme mezi nimi přátele a respektujeme jejich kulturní specifika, znamená její otevření výsledek mnohaleté práce řady odborníků, na který může být Česká republika ve světovém kontextu pyšná.

Autorka je romistka.