Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922–1945

Je dobře, že kniha Iva Pejčocha Fašismus v českých zemích vyšla právě v době, kdy fašistoidní nálady v české společnosti opět nabírají na síle. A nejde jen o stoupající maloměšťáckou agresivitu vůči „nepřizpůsobivým“, ale především o šíření nenávistné rétoriky ze strany některých politiků nebo členů iniciativy D.O.S.T.

Historik Pejčoch zkoumá Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922–1945, jak zní podtitul jeho knihy, a obšírněji se zabývá nejagresivnějšími projevy českého fašismu – tzv. židenickým pučem (1933), pogromem v Příbrami (1939), bitvou v Dušní ulici (1940) nebo teroristickými aktivitami Vlajky. Navazuje tak na známou knihu Tomáše Pasáka Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945, ovšem nesnaží se jako on o analýzu příčin fašismu a nezabývá se ani motivy, jež osobnosti meziválečné politiky a kultury k této ideologii přivedly. Jeho kniha je vlastně obšírnou encyklopedií spolků a stran, z nichž nejobsáhleji se věnuje podle „zásluh“ Národní obci fašistické a Vlajce. Mohlo by se zdát, že tato struktura bude působit odtažitě, ale Pejčoch je vcelku poutavý vypravěč a umí najít výmluvné detaily.

Mezi specifika českého fašismu, která se tu odhalují, patří krajní konzervatismus, z něhož především vycházel a čerpal podporu, na rozdíl třeba od fašismu italského či německého. To se projevovalo třeba v tom, že k jeho stoupencům patřily spíše střední vrstvy, někteří legionáři, armádní důstojníci v čele s generálem Radolou Gajdou, katoličtí intelektuálové, ale i univerzitní profesoři. Zároveň se však čeští fašisté obraceli i k rolnické a dělnické třídě a navrhovali například znárodňování majetku kapitalistů.

Zvláštní jsou i proměny, kterými český fašismus prošel – zpočátku se neprojevoval antisemitsky, nepřítele viděl v německém živlu a bolševismu. Protižidovské momenty se však objevily vzápětí a s rostoucími obavami z bolševismu se postupně měnil i vztah českých fašistů k Německu, což vyvrcholilo kolaborací především členů Vlajky, zatímco někteří bývalí fašisté se naopak angažovali v protinacistickém odboji. Od vzniku českého fašismu jej provázela také snaha vytvořit ozbrojené jednotky, jeho stoupenci se ale učili hlavně pořadová cvičení a jejich akce v naprosté většině končily fiaskem. Z Pejčochovy knihy tak vyplývá, že opravdu nebezpeční byli čeští fašisté v podstatě jen jako kolaboranti v čase protektorátu, většina společnosti je odmítala a navíc jim chyběl silný vůdce. To by se dnes mohlo změnit, pokud by se jim podařilo uspět ve volbách a proniknout do vysoké politiky. Proto je dobré Pejčochovu knihu číst.  

Ivo Pejčoch: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922–1945

Academia, 507 stran