Svět 2011: deset událostí, které si budeme pamatovat

Arabské probuzení

Na počátku byly plameny pohlcující tělo tuniského obchodníka s ovocem Mohameda Buazízího, energie se ale v arabských zemích hromadila dlouho. Rok poté, kdy nešťastný mladík spáchal veřejnou sebevraždu na protest proti zkorumpované bezvýchodnosti života v regionu, padli po masových protestech nebo ozbrojených konfliktech diktátoři v Tunisku, Egyptě, Libyi a Jemenu, syrský klan Asadů bojuje o přežití a v dalších zemích dochází k reformám a přepisují se ústavy.

Arabský svět byl po desetiletí symbolem nehybnosti, jediným ventilem nahromaděného hněvu se zdály být sebevražedné teroristické útoky. Během roku se však obraz rychle proměnil, kromě politických otřesů oblastí pulzuje rapová hudba, vznikají filmové festivaly, Západ poprvé sleduje arabské komiky. Kterým směrem se uvolněná síla vydá, však zůstává nejasné. Vedle demokratických stran ve volbách kandidují islamisté a vyhrávají – jako v nejvíce sledovaném Egyptě. Arabské probuzení se zdá být během na dlouhou trať.

NATO boduje

Když v sobotu 19. března odpoledne zakroužila nad libyjským Bengházím první francouzská stíhačka, neznamenalo to jenom úlevu pro povstalce ve městě, které dělily maximálně hodiny od útoku jednotek Muammara Kaddáfího. NATO překonalo ostych a zasáhlo včas. Francouzi sice zaútočili na vlastní pěst dříve, než se čekalo, a hned v počátku akce vyvolali hádku mezi členskými zeměmi Aliance, v zemi ale právě začínal obrat, který o několik měsíců později vyvrcholil pádem Kaddáfího režimu.

NATO bylo odepisováno od pádu železné opony. Aliance se sice poměrně rychle rozšířila směrem na východ, zároveň však ztratila hlavního nepřítele a tím i snadno pochopitelný smysl existence. Spojenectví bylo vnímáno jako neakční, rozhádané, podfinancované a zcela závislé na USA. V Libyi, kde si zásah vyvzdorovaly především Francie a Velká Británie, se však NATO předvedlo v nové formě. Úzká vojenská spolupráce Británie a Francie má navíc pokračovat.

V hlavní roli Němci

„Evropa náhle mluví německy,“ řekl v listopadu přední funkcionář vládních křesťanských demokratů Volker Kauder. Německo se podle něj stává modelem pro zbytek kontinentu, protože navzdory evropské krizi i letos rostl německý export a nezaměstnanost je nejnižší od počátku 90. let. Současně ale úspěšná německá ekonomika leží uprostřed kontinentu, kterému hrozí rozpad společné měny. Právě chování Německa na evropské scéně přitom o osudu eura rozhoduje. Němci se v této krizové situaci pod vedením rozvážně působící kancléřky Angely Merkelové chovají sebevědomě. Bez ohledu na neustálou kritiku z jihu Evropy i od anglosaských politiků a věhlasných odborníků prosazují svou vizi záchrany eura. Spočívá v obraně nezávislosti Evropské centrální banky a v přísné rozpočtové disciplíně všech států. Zatím Němci svou vizi budoucí politické unie úspěšně prosazují, jestli o ní přesvědčí i finanční trhy, se rozhodne v roce 2012. Můžeme ale shrnout, že se Německo letos více než kdy dříve profilovalo jako hlavní evropská mocnost.

Putinova volba

V Rusku v posledních letech koloval tento vtip: Je jisté, že existují dva tábory – Putinův a Medveděvův –, je však otázka, do kterého tábora patří Medveděv. Vtip přišel o pointu letos 24. září, když prezident Dmitrij Medveděv sám od sebe nabídl své křeslo Vladimiru Putinovi.

Vše dlouho nasvědčovalo tomu, že Putinova moc je neomezená. Sebevědomí Ruska jako velmoci letos vzrostlo, stejně jako jeho vzdor vůči Západu. Rozpočet na příští tři roky počítá s výraznými finančními injekcemi do armády a policie. Analytici však upozorňovali na křehké základy ruské ekonomiky závislé na cenách ropy a plynu a prožrané korupcí. Sílil i odpor stále větší střední třídy, který se pak projevil největšími protesty za posledních téměř dvacet let. Důvodem byly prosincové parlamentní volby, v nichž i přes zjevnou manipulaci získala Putinova strana Jednotné Rusko jen 50 procent. V březnu 2012 by se měl Putin stát prezidentem. Není vyloučeno, že cenou za to bude jeho pokus proměnit Rusko z měkké diktatury v diktaturu tvrdou.

Finanční trhy vítězí

„Nevím, kde ty peníze jsou,“ přiznal Jon Corzine, bývalý šéf obří americké finanční skupiny MF Global, která zbankrotovala 31. října. Byl to největší bankrot od pádu Lehman Brothers v září 2008. MF Global zbankrotovala proto, že investovala miliardy dolarů do dluhopisů evropských států vzhledem k pevné víře, že státy eurozóny nemohou zkrachovat.

Zmíněné bankroty jsou jen projevem jedné velké a vleklé krize, která se letos nejsilněji projevila právě v Evropě. Finanční trhy se začaly obávat o své peníze uložené v dluhopisech evropských států a zvyšují jejich úroky do takové míry, že v podstatě krach těchto států přivolávají, což zase vyvolává politické napětí v celé Evropě.

Evropští politici se na summitech v Bruselu snažili celý rok vysílat finančním trhům signály, že mají plán na zvládnutí dluhů, ty však stále více propadaly panice. V důsledku toho se krize z roku 2008 postupně mění z finanční a hospodářské v krizi politickou. Právě politici totiž nedokážou krizi zvládnout.

Mladí se bouří

Když francouzský filozof Stéphane Hessel (94) vydal svou knížečku s názvem Rozhořčete se!, netušil, že se jí letos prodají miliony a stane se návodem pro mladou generaci, která vyšla do ulic mnoha světových měst. Ve Španělsku, kde je bez stálé práce 40 procent mladých lidí, vzniklo Hnutí 15. května a tito „indignados“ (rozhořčení) na celé měsíce obsadili náměstí Puerta del Sol v Madridu. V Izraeli se na statisícových demonstracích mladí lidé dožadovali levnějšího bydlení, v Chile studenti půl roku okupovali univerzity na protest proti vysokým půjčkám na studium. Celosvětový ohlas pak mělo americké hnutí Occupy Wall Street.

Protesty mladé generace se šíří i díky internetovým sociálním sítím, zatím však nepřerostly v politická hnutí, nicméně se jim podařilo vyvolat sympatie obyvatelstva v mnoha zemích. Jejich hlavním motivem je rozhořčení nad sociální nerovností, jež se prohlubuje vinou současného modelu kapitalismu.

Afghánistán, příliš tvrdý ořech

Na začátku to byla válka, s níž neměl být vážný problém. Západ vedený Američany měl z Afghánistánu vyhnat al-Káidu, odstavit od moci tmářský Tálibán a položit základy demokratického státu s respektem k lidských právům. Letos Američané naplno přiznali, že takový cíl je nad jejich síly. Al-Káida je skutečně poražena (nebo se přesunula do Arábie a Afriky), Tálibán však díky bezpečnému úkrytu v sousedním Pákistánu vede úspěšnou guerillovou válku, s níž si NATO neví rady. Američané se proto snaží dojednat příměří výměnou za podíl islamistů na moci. Do konce roku 2013 by pak měli Američané odejít a nahradit je mají afghánská armáda a policie.

Tálibán však nejeví velkou ochotu k jednání a spíš se zdá, že bude čekat ony dva roky a pak zkusí zabrat zemi pro sebe. Zabránit by mu v tom mohla úspěšná americká ofenziva, tu ale experti neočekávají. Vojenské akce spojenců totiž zásadně komplikuje neochota Pákistánu na boji proti Tálibánu spolupracovat. Cíl Američanů se proto zredukoval: odejít ve stanoveném termínu a vypadat co nejméně jako poražený.

Přesuny na východě

Po dvou dekádách ve stínu letos Polsko zazářilo – jako vášnivý obhájce Evropské unie. Polsko se díky své velikosti, ekonomickému úspěchu a stabilní vládě, jež obhájila svůj mandát v parlamentních volbách, stává jasným lídrem východní části EU. Také proto si mohl ministr zahraničí Radosław Sikorski dovolit sebevědomě vyzvat Německo, aby se chopilo své odpovědnosti za záchranu eura a EU.

Vliv Polska za východní hranicí EU však už není tak silný, zejména vůči Ukrajině, kterou se snažilo připoutat k Evropě. Asociační dohoda s EU stále není podepsána i proto, že bývalá premiérka Julija Tymošenková je ve vězení, kam byla ve zjevně politickém procesu poslána na sedm let. Země v čele s prezidentem Viktorem Janukovyčem ztrácí svůj demokratický charakter, což zvyšuje šance Ruska posílit zde svůj politický i ekonomický vliv.

Jaderný šok

Málokdo věřil, že se černobylské trauma může opakovat, a přece k tomu došlo právě letos. Po katastrofálním zemětřesení, které 11. března zasáhlo Japonsko, svět v přímém přenosu sledoval, jak se hroutí jaderná elektrárna Fukušima a zamořuje své okolí radioaktivitou. Havárie nebezpečně kontaminovala rozsáhlé oblasti, velké množství radioaktivních látek uniklo i do oceánu. Evakuováno bylo více než 80 tisíc lidí, přičemž řada z nich se zřejmě nebude moci vrátit do svých domovů. V zasažené oblasti je ohrožena zemědělská produkce, nebezpečné hodnoty radioaktivních látek se vyskytly například v rýži a hovězím mase. Podle japonské vlády potrvá úplná likvidace elektrárny a vyčištění přilehlých oblastí 40 let.

Německo, největší evropská ekonomika, se pod vlivem zpráv z Fukušimy definitivně rozhodlo do roku 2022 pozavírat všechny své jaderné elektrárny – osm atomových elektráren už bylo zavřeno. Německá energetika dnes na jádru stojí z celé čtvrtiny, značná část německých firem však v rozhodnutí vidí šanci na dynamický rozvoj nových technologií pro obnovitelné zdroje.

Převrat ve fyzice

Až naši potomci za padesát let uslyší o roce 2011, možná to bude i v souvislosti s převratnými objevy ve fyzice. A možná ne – dozvíme se to brzy.

Evropští vědci pracující na urychlovači částic zachytili signál, který by mohl být stopou hypotetické částice zvané Higgsův boson. Její existenci předpověděli v 60. letech britský fyzik Peter Higgs a několik dalších vědců, dosud se ji však nepodařilo nalézt. Higgsův boson souvisí s tím, jak některé částice mikrosvěta získávají hmotnost. Jeho nalezení, označované za jeden z největších objevů posledního půlstoletí, by znamenalo završení teorie budované desítky let. Výsledek ale zatím není jistý: s tím, jak poroste množství shromážděných dat, náznak signálu může zase zmizet. Definitivně jasno by mělo být do konce příštího roku.

Druhý letošní velký objev ukázal, že částice zvané neutrina cestují možná nepatrně rychleji než světlo. I toto zjištění však ještě musí potvrdit nezávislá měření v příštích měsících.