Přichází mráz a štěstí

Člověk zvyklý na tlusté zdi a sklep pod nohama si zimu v téhle stavbě umí představit jen stěží. Připomíná malý, trochu olysalý cirkusový stan. Ani komín v podobě kvádru z cihel, ze kterého trčí dýmající roura, nebudí zrovna důvěru. Vystudovaný teolog Vojtěch Veselý a zemědělská inženýrka Lenka Veselá se ale v jurtě chystají prožít mrazy už potřetí.

Do vesničky Valeč na Karlovarsku se nastěhovali před čtyřmi lety. Prvním domovem se jim stalo venkovské stavení na návsi půjčené od příbuzných. Chtěli si splnit společný sen, žít v klidu venkova a věnovat se ekologickému zemědělství. Pronajali si a koupili pozemky, dnes se tu mezi ovocnými stromy popásá stádo asi třiceti ovcí. Dvojici živí nejen prodej medu, moštu, zeleniny či ovčího sýra, ale hlavně ekologická výuka dětí. Sjíždí se sem školní třídy, aby si zkusily život na farmě a poznaly ekologické zemědělství.

Bydlení ve venkovském stavení dvojici brzy omrzelo. „Každé ráno jsme vstávali do vymrzlého baráku a šli pracovat,“ vzpomíná Veselý. „Do vymrzlého domu jsme se zase vraceli.“ Vyvstala otázka: Co postavit na pozemku poblíž farmy, aby to bylo zároveň levné a rychlé? „Rozhodovali jsme se mezi maringotkou a jurtou,“ říká Veselá. „Na několik maringotek jsme se byli podívat, ale připadaly nám nevzhledné a moc hranaté. Navíc jurta byla vždycky můj sen, i když jsem si myslela, že není reálný.“

Zevnitř budí jurta podstatně větší důvěru než zvenčí. V kamnech příjemně praská dřevo, teplo uvnitř drží ovčí vlna. Na střeše a zdech jsou k lehké dřevěné konstrukci připevněny role vyčesané vlny, koupené od výrobce na Valašsku, do pletiva v podlaze dali farmáři vlnu, ostříhanou z vlastních ovcí. „Každý milimetr ovčího vlákna má na sobě až dva tisíce šupinek, díky kterým drží česaná vlna pěkně pohromadě,“ popisuje zemědělská inženýrka Veselá. „Izoluje lépe než minerální vata.“ Nad prvním dojmem návštěvníka, že v takové lehké konstrukci musí být pořádná zima, mávají obyvatelé rukou. K ránu sice může teplota klesnout, rozhodně tu ale nemrzne a kruhový čtyřicetimetrový prostor se rychle vytopí. „Navíc tady můžeme topit celý den, snadno sem z farmy odskočíme přiložit,“ říká Veselý. Díky tomu je život v jurtě vlastně pohodlnější než v domku na návsi. Ani loňských minus dvacet stupňů neznamenalo větší problém, jurta byla navzdory počasí vyhřátá na příjemnou dvacítku. Zima sice přináší nepohodlí, farmáři ji ale zároveň potřebují. Pár dní mrazu ochrání včely před roztoči, také ovce lépe rodí v mrazech než při oblevě.

Touha po věčném létě

Ochota pustit zimu do svého života, nebo ji dokonce považovat za něco potřebného je ale v současné době spíš výjimečná. „Odvykli jsme zimě, dřív to byla úplně přirozená věc, se kterou lidé počítali a nijak je neobtěžovala,“ říká klimatolog Zdeněk Vašků. Kdysi lidé zimu a sníh dokonce viděli rádi, potřebovali ji totiž. Dostatek sněhu zaručoval, že rostliny budou mít na jaře vodu pro klíčení. Jak ustupovalo sepětí s přírodou, rostl pocit, že zima je to protivné období, kdy se musíme víc oblékat, trápí nás rýma, zasněžené chodníky a špatně sjízdné silnice.

Takové pocity sdílíme s většinou Západoevropanů, v jednom se od nich ale přece jen lišíme. Zdejší byty a kanceláře jsou vytopené víc, než je v Evropě zvykem. Svědčí o tom třeba úředně stanovené teploty ve veřejných místnostech různých zemí. Zatímco u nás má být v kanceláři podle noremdvacet až dvacet čtyři stupňů, v Německu pracují při dvaceti stupních a v Británii musí na spodní hranicistačit dokonce jen šestnáct stupňů. Stejný posun nahoru platí pro české dálkově vytápěné a činžovní byty.

Své o tom ví Jan Žemlička z konzultační firmy Peter Brett Associates. Jeho práce spočívá v tom, že s architekty konzultuje, jak postavit dům, aby potřeboval co nejméně techniky na zimní vytápění a letní chlazení. Firmy si ho najímají také ve chvíli, kdy si zaměstnanci stěžují na tepelnou nepohodu. Češi jsou podle něj v tomto ohledu potížisté. „Když není v kanceláři čtyřiadvacet stupňů, stěžují si na zimu,“ říká Jan Žemlička. Třeba Angličané takové nároky na teplo, ale ani na zaměstnavatele nemají. Když cítí chladno, jednoduše si vezmou svetr. Totéž platí pro letní kancelářské klima. „Němec jde do trika, nežádá klimatizaci. Ví, že mu neprospívá,“ vysvětluje Žemlička. Češi chtějí, aby se teplota uvnitř přizpůsobila jim, ne oni jí.

Doma se konzultant Žemlička chová celkem nestandardně. Ačkoli má jeho dům ústřední topení v podlaze, používá ho jen zřídka, tak aby se teplota držela kolem deseti stupňů. Když se rodina sejde večer doma, zatopí si v jedné malé místnosti v kamnech. „Sálavé teplo je příjemnější a přirozenější,“ říká. Uznává ale, že většina obyvatel měst takovou možnost návratu k teplu kamen nemá. Kamna jako zdroj, který znečišťuje ovzduší, z městského světa téměř zmizela. Zároveň si Žemlička spočetl svou ekologickou stopu. Spotřeba energií se na jeho produkci kysličníku uhličitého zase tak moc neprojevuje, činí patnáct procent. Horší je jeden let do Ameriky a třicet tisíc kilometrů autem ročně, dohromady dělají celých pětapadesát procent. Svou roli hrají také nákupy v hypermarketech, které dovážejí zboží z celého světa. Žemlička bilancuje: „Kdybych kupoval místní výrobky a potraviny, pomohu přírodě víc, než když odizoluji barák.“

Milovníci nízkých teplot

Zatímco většina lidí řeší, jak se zimě, kulichem nebo topením, bránit, najdou se tací, kteří ji vyhledávají. Rozhodně mezi ně můžeme počítat zhruba čtyři stovky organizovaných následovníků Alfreda Nikodéma, zakladatele sportovního otužování v Česku a muže, který před osmdesáti osmi lety poprvé veřejně plaval Prahou v zimní Vltavě.

Místopředseda výboru zimního plavání Michal Moravec se tomuto sportu věnuje od svých osmnácti, celých pětatřicet let. Dostal se k němu vlastně náhodou, jeho otec se znal s předsedou oddílu zimních plavců a Moravec syn je jezdil fotit. „Jednou na podzim mi řekli: Pojď si s námi zaplavat,“ vzpomíná. V září se nořil do vody teplé sedmnáct stupňů, týden od týdne tak o půl stupně chladla. „Najednou byl prosinec, voda měla jeden stupeň a já jsem tam vydržel.“ Začátečníkům radí: Zhluboka se nadechnout a počítat s tím, že studená voda tak sevře tělo, že zpočátku dýchat nepůjde. Začátečník by neměl být ve vodě déle než dvě tři minuty, zkušený otužilec tam může pobýt dvacet minut. To je doba, po kterou je tělo chlad schopné zvládnout. Reaguje totiž tak, že stáhne vlásečnice na povrchu a chrání vnitřní teplotu. To ale vydrží jen chvíli. „Tělesné jádro by nemělo podchladnout pod třicet tři stupňů, některé orgány pak přestávají fungovat a může jít o nevratné změny,“ vysvětluje otužilec.  

Zároveň vyvrací laický dojem, že otužilcům studená voda nevadí. „Vstup do vody je vždycky znovu nepříjemný,“ říká. „Jen se s tím člověk naučí žít.“ Další nepříjemnost, nekontrolovatelný svalový třes, začne po zahřátí. Příjemné pocity se dostaví až po tom všem. Endorfiny, hormony štěstí, vyplavené po chladovém stresu, člověka opojí. „Chodíte si jen v tílečku a je vám teplo,“ líčí Moravec. „Ještě večer je vám krásně.“ Kromě tohoto krásného odpoledne a překonávání sama sebe ho na zimním plavání přitahuje také fakt, že nemá potíže se zdravím.

Moderní doba se svou rychlostí a vírou v odborníky přinesla také ve vystavování se extrémním teplotám novinku. Nevyžaduje dlouhé otužování a místo na břehu řeky se odehrává ve specializovaném kryocentru. Klienti polária jsou na dvě až tři minuty vystaveni neuvěřitelným minus sto šedesáti stupňům. Pak by měli zažít, stejně jako otužilci, pocit blaha a tělesné síly.

Když jde o život

Pětapadesátiletý Richard prodává v metru Nový Prostor. Zima je pro něj, jako pro každého člověka bez domova, obdobím, kdy jde o život. Nejčastěji přespává na lodi Hermes nebo v jiné ubytovně pro bezdomovce. Někdy je však obsazeno nebo nemá potřebných dvacet až padesát korun na nocleh. Za čtyři roky na ulici má svou strategii, co v takovém případě dělat.

Začíná to oblečením. Richard s sebou v zimě nosí pláštěnku a mikrotenové sáčky. Sáčky přijdou na ruce a na nohy, pláštěnka na tělo. Teprve na vrstvu igelitu si natáhne oblečení. „Je to nepříjemné,“ říká Richard. „Ale ta igelitová sada může člověku zachránit život.“ Izolován igelitem hledá místo, kde přečkat noc. Neobsazený dům, otevřený vchod do paneláku či místo za větrem, kde nechodí moc lidí. Když je nejhůř, poslouží nádraží, tramvaj, v noci otevřený hypermarket. „Člověk toho pak moc nenaspí, ale co naděláš,“ říká Richard. Pro člověka, který strávil noc v mraze, je nevytopený ranní autobus oázou tepla. „Civilisti v něm mrznou, ale mě krásně hřeje,“ líčí Richard.

Aby člověk v zimě obstál, musí na sebe být podle Richarda přísný. Zakázat si alkohol a někdy raději také spánek. Během loňských mrazů se jednou bál o život. „Ve vzduchu je najednou varování, dojde vám, že se rána nemusíte dožít. Modlil jsem se k Bohu: To myslíš vážně, že by to mělo skončit takhle strašně brzy?“ vzpomíná. Už napůl zmrzlý se dopotácel do nonstop baru a jeho majitelé, Ukrajinci, se nad ním slitovali: „Když viděli, jak vypadám, nechali mě v teple a ještě mi nalili vodku.“