Potěšení z nevkusu

Výroční žebříčky možná nepodávají věrný obraz dění uplynulých měsíců, ale dobře ilustrují, co je v současné kultuře myslitelné. V seznamech vůdčích hudebních časopisů letos s přehledem vede deska PJ Harvey Let England Shake coby protiválečný manifest vyzrálé zpěvačky. Dotkla se horkých témat, jako je otřásající se pozice Evropy v rámci světového dění. Učinila tak s velkou elegancí na půdorysu takřka lidových popěvků. Díky tomuto spojení má deska šanci nezestárnout a pro kritiky šlo o snadnou, ale ve výsledku i nudnou volbu.

Legrace a pochopení toho, co v roce 2011 znamenalo poslouchat pop, nastává, když člověk zabrousí do seznamů, co hudební časopisy pokládaly letos za nejhorší. V tendenčních přešlapech se nejlépe vyjeví duch doby, která bez jakékoli logiky míchá staré a nové, vysoké a nízké.

Patřičnou dávku posměchu tak sklidila čtrnáctiletá Rebecca Black, které její matka v létě zaplatila profesionální videoklip, aby se pak celý internet mohl bavit nad její
naivní, nejistým hlasem skřehotavě intonovanou skladbu Friday. Rebecca zpívá o tom, jak jí ráno zvoní budík, ona vstává a jde do školy. Za pár týdnů se z ní stala hvězda YouTube a písní vyvolala pocity škodolibosti u téměř 200 milionů diváků.

Mezi alby zase spolehlivě vítězí nabubřelý počin Lulu, na němž svoje síly spojila neotesaně chlapácká Metallica a vybraný estét z newyorské umělecké scény Lou Reed. Výsledek zní, jako by se do chraplákem čtené hororové audioknihy nedopatřením vloudil záznam metalového koncertu.

S odstupem let to ale možná budou právě tyto kiksy, a ne skvostná PJ Harvey, které nám umožní vzpomenout si na náladu roku 2011. Ostatně: v dnešní vlně reedic desek z roku 1991 se setkáváme s alby, která dokázala předběhnout svou dobu, jako Nevermind od Nirvany nebo Achtung Baby od U2. Pokud bychom se ale chtěli do tehdejší doby přenést se vším všudy, není nic lepšího, než si pustit kýčovitý slaďák Wind of Change od Scorpions.