Tátu a mámu zatkli 29. května 1979. Ten den jsem měl zrovna osmnácté narozeniny a druhý den jsem měl jít k vojenskému odvodu. Asi ve čtvrt na šest ráno mě probudil zvonek. Podíval jsem se kukátkem a za dveřmi uviděl cizí ženu. V té rozespalosti – byl jsem jen v trenýrkách – jsem si myslel, že se jí stalo něco vážného, že potřebuje pomoct. Byla to ale jenom návnada. Otevřel jsem a do bytu k nám vtrhlo 12 estébáků. Začali se nám hrabat ve věcech, rabovali nám knihovnu, kde jsme měli tisíce svazků, samizdaty brali všechny, psací stroj, naše osobní věci strkali do pytlů a odnášeli je pryč. Odešli až v šest večer. Podobně prohrabali byty i u dalších členů VONS (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných). Jeho členové monitorovali soudní procesy, publikovali jejich průběh a pomáhali rodinám odsouzených. Sdělení o nich posílali do zahraničních médií a československým přátelům žijícím v emigraci. Ve vazbě zůstalo deset lidí – kromě mých rodičů Otka Bednářová, Jarmila Bělíková, Ladislav Lis, Václav Malý, Petr Uhl, Jiří Dienstbier, Václav Benda a Václav Havel.
Rodiče odvezli do Ruzyně, a protože nám zpočátku nechtěli povolit návštěvy, dělali jsme to, co jsme se naučili v době, kdy v Ruzyni seděli Plastici. Chodili jsme se sourozenci v neděli odpoledne před věznici a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
