Záhada Loosovy Plzně vyřešena

Před rokem to znělo jako zbožné přání a dnes je to realita. Západočeské galerii v Plzni se podařilo detailně propátrat, jak se to ve městě mělo s tvorbou Adolfa Loose (1870–1933). Bez vlivu tohoto muže si lze jen těžko představit moderní evropskou architekturu, čehož důkazem je vedle Brna, Prahy nebo Vídně i Plzeň. Dlouho se jen matně tušilo, že jsou někde v jejích ulicích ukryté skvostné, dispozičně radikálně pojaté interiéry bytů, jež zde Loos ve 20. letech minulého století navrhoval. Loni na podzim město veřejnosti představilo pozůstatky několika z nich v rámci dnů otevřených dveří. S tím, že zbývá ještě hodně práce na odhalení, za jakých okolností vznikaly, jak původně vypadaly a kolik jich vůbec je.

Nyní je tahle práce u konce. Západočeská galerie otevřela na podzim výstavu Loos – Plzeň – souvislosti doprovázenou obsáhlým katalogem, která odpovídá na spoustu otázek, jež v souvislosti s Loosem a Plzní dosud padaly.

Cesta k Müllerově vile

Základní debata se točila už kolem samotného počtu interiérů, jimiž věhlasný architekt Plzeň obohatil. Soudilo se, že jich bude asi čtrnáct. „Je jich dvanáct, dalších jedenáct navrhli Loosovi spolupracovníci,“ říká kurátor výstavy Petr Jindra a v galerii ukazuje na přehlednou mapu s lokacemi. Výstavu Jindra připravoval s Petrem Domanickým, který se minulé měsíce ponořil hluboko do archivů. Bylo po čem pátrat: Loos interiéry zásadně vytvářel pro zdejší židovskou klientelu, která před válkou v lepším případě stačila emigrovat, v horším skončila ve vyhlazovacích táborech. Dokumenty z 20. a 30. let se tak hledají složitě a většina z nich měla podobný osud jako nádherný mobiliář, jímž Loos byty vybavoval. Část zmizela za války, část během následující vlády českých komunistů.

Takový byl i osud bytů bratranců Otty Becka a Wilhelma Hirsche. Jako první investoři stáli tito továrníci na počátku Loosových úzkých kontaktů s Plzní. Jak výzkum ukázal, s Loosem se seznámili díky rodinné vazbě na vídeňského novináře a architektova blízkého přítele Karla Krause. „Skrz ně vede cesta až k Müllerově vile,“ zmiňuje kurátor Jindra Loosovu nejslavnější stavbu, kterou rýsoval během svého plzeňského pobytu a již najdeme na pražské Ořechovce.

V Plzni podobně odvážnou samostatnou stavbu Loos nerealizoval. Atmosféra v předválečných západních Čechách byla pro židovské podnikatele hovořící německy méně přející než v kosmopolitní Praze, a před vnější okázalostí proto dávali přednost intimnímu luxusu skrytému za všední fasády činžovních domů. S příchodem nacistů ale ani tahle opatrnost nezabránila zkáze jejich bytů. Pokoje obložené drahým dřevem, s krby a důmyslnými vestavěnými skříněmi připadly okupantům. Mobiliář se rozkradl, prostorová dispozice se měnila bez ohledu na původní architektův plán.

A tak to pokračovalo i po roce 1948, kdy byty zabavil stát. Po některých z dvanácti Loosových realizací v Plzni nezůstala ani památka. Většina z nich však v podobě poničených torz přežila do dneška.

Originál, ale od jiného

Byty teď čekají na rekonstrukci a město jako jejich majitel plánuje, že mezi nimi vytyčí architektonickou stezku. Jeden z již opravených plzeňských interiérů ovšem překvapivě najdeme v Praze. Původně patřil do mládeneckého bytu Richarda Hirsche, syna výše zmiňovaného Wilhelma. Koncem 80. let ho objevil obchodník s uměním Vladimír Lekeš, který ho od tehdejších nájemníků koupil a odvezl do Prahy. Skutečnému vlastníkovi v podobě státu to nevadilo, koneckonců pár let předtím si v Plzni nechal před očima ukrást Loosem navrženou tzv. Eisnerovu jídelnu, která přitom byla zapsána na seznam kulturních památek a po níž se poté slehla zem.

Lekeš se ukázal jako serióznější sběratel. Interiér z Hirschova bytu nákladně obnovil a loni ho zpřístupnil na pražském Josefově, kde ho prezentuje jako „unikátní originální apartmán“ Adolfa Loose. Jenže s autorstvím to v tomto případě bude složitější. Ukázalo se to právě díky nynějšímu projektu Západočeské galerie. Badatelé totiž zjistili, že do bytu se Richard Hirsch nastěhoval až v roce 1936, tedy tři roky po architektově smrti, a ze stejné doby pochází i stavební dokumentace.

V Plzni proto soudí, že interiér navrhl buď Loosův spolupracovník Heinrich Kulka, nebo Norbert Krieger, kteří měli podobný rukopis. Galeristovi Lekešovi se pochopitelně takový závěr nelíbí a plzeňské kolegy marně žádal, aby ho nepublikovali. „Je to jeden ze sporů, které bádání nutně provázejí. Časem se ukáže, k jakému závěru se přikloní odborná veřejnost,“ říká k tomu Petr Jindra. Pro podobné objevné debaty by přitom měl být v Plzni časem vyhrazen speciální prostor. Plánuje se v jednom z bytů na Klatovské třídě a ve 20. letech ho nenavrhl nikdo jiný než architekt Adolf Loos.